Když se ohlížím za svým životem, jsem na sebe hrdá, jak jsem se vyrovnala s drsnou událostí, která mě zastihla v mládí.

Na rozdíl od některých svých kamarádek a spolužaček jsem o sobě jako mladá nikdy neměla velké pochybnosti. Věděla jsem, že nevypadám špatně a klukům i mužům se líbím.

Byla jsem přátelská, celkem zábavná a zajímala jsem se o hodně věcí a rozhodně jsem si nepřipadala hloupá.

Nemyslete si ale, že bych byla nějaká namyšlená fiflena, prostě jsem jen měla zdravé sebevědomí a věděla jsem, co od života chci. Životní partner, kterého jsem si chtěla vybrat, proto musel odpovídat určitým nárokům.

První milostný dopis

Hledat toho pravého jsem začala krátce po dvacítce. V té době se o mě začali zajímat hned dva sympatičtí mladíci. Martina jsem znala od vidění z ranního autobusu, kterým jsem jezdila do práce.

Vystupovali jsme na stejné zastávce, ale pak se naše cesty vždycky rozdělily. Jednoho dne mě oslovil a předal mi dopis, ať prý si ho přečtu. Zaskočil mě tím, ale dopis jsem si převzala.

Tak nějak jsem tušila, co v něm asi bude, a nespletla jsem se. Byl to vlastně první milostný dopis, jaký jsem kdy dostala, a obsahoval i hezké verše. Martin mi byl sympatický, a tak jsem mu v duchu dala šanci.

Týden na rozmyšlenou

Téhož dne jsem ale zažila další podobnou situaci. Na rande mě pozval jeden mladík z firmy, kde jsem pracovala. Dělal tam údržbáře, většině žen se líbil a flirtovaly s ním. Jmenoval se Štěpán a působil tak trochu dojmem frajírka, ale spíš v tom dobrém smyslu.

Jeho sebevědomí se mi líbilo. Pozvánku na rande jsem hned nepřijala a místo toho jsem si vzala týden na rozmyšlenou, abych se rozhodla, zda dám přednost Martinovi nebo Štěpánovi. Nechtěla jsem si totiž zahrávat s jejich city a potají se sházet s oběma.

Rozhodla jsem se

Pokoušela jsem si představit oba své ctitele jako své životní partnery a potencionální otce mých dětí a nakonec jsem dala přednost Štěpánovi, protože mi připadal lepší z praktických důvodů.

Mužská ruka, která umí leccos opravit, je přece jen ve vztahu důležitější než romantika. Martinovi jsem odpověděla, že si jeho vyznání moc cením, ale že už mám jiného partnera.

Se Štěpánem jsem šla na ono navržené rande, po kterém následovalo druhé, třetí a spousta dalších. Zamilovali jsme se do sebe a byli jsme spolu skutečně šťastní. Po roce a čtvrt jsme si pak dali manželský slib ve svatební síni.

Do roka se nám narodil syn, dva roky po něm ještě dcerka. Můj život mi zkrátka vycházel podle těch nejlepších představ. Neměla jsem si nač stěžovat a mylně jsem se domnívala, že to tak bude už napořád.

Domů už se nevrátil

Jenže osud si pro mě přichystal neuvěřitelně krutou ránu. Štěpán díky své profesi měl i spoustu melouchů a brigád. Jednu sobotu takhle odjel ke kamarádovi na chalupu do Beskyd.

Měl tam provést nějaké opravy v jeho nepřítomnosti, přespat tam a v neděli se vrátit. Vyhlížela jsem ho, ale marně. Zmocnila se mě panika. Volala jsem všem známým a jednu chvíli jsem dokonce pojala podezření, že mě manžel třeba opustil kvůli jiné ženě. Skutečnost byla ale mnohem tvrdší.

Nikdo mu nepomohl

Štěpána na oné chalupě našli mrtvého. Prý umíral dlouho, už od onoho sobotního rána, kdy spadl ze žebříku a smrtelně se zranil. Když jsem se to dozvěděla, zastavilo se mi srdce, ale nezhroutila jsem se, protože děti mě potřebovaly.

Lidé kolem mě mi pomáhali, jak se dalo. Uzavřela jsem se do sebe a v duchu se ptala, čím jsem si zasloužila, že moje životní štěstí skončilo v pouhých jednatřiceti letech.

Stala jsem se mladou vdovou a myslela jsem si, že tím pro mě všechno dobré v životě skončilo. Ano, měla jsem děti, které už předtím byly smyslem mého života, ale partnerské štěstí se zdálo být navždy ztracené.

Lidé mi říkali, že bych si někoho měla najít, aby děti měly zase tátu. Odpovídala jsem, že toho svého už ztratily. Můj smutek trval dva roky. Pak jsem zažila nečekanou návštěvu.

Setkání po letech

Přišel za mnou Martin, romantik z autobusu. Doneslo se k němu, jaké neštěstí mě potkalo. Byl nějakou dobu v zahraničí a nyní se vrátil. Nejprve jsem jeho nové dvoření odmítala, ale on byl trpělivý.

Postupně si získal i syna a dceru, a proto jsem mu nakonec dala šanci. Martin mi pak v praxi dokázal, že zvládne i více než milostné dopisy a verše.

Po třech letech jsme se vzali a jsme spolu dodnes, kdy už jsem babičkou. A Martin je dědečkem, i když nevlastním – ale všichni ho berou jako toho pravého.

Radka B. (64), Opava