Ani ve snu nás nenapadlo, že se přižene tak velká voda a do rána bude celé přízemí pod vodou. Kočka Luisa to ale věděla už odpoledne a nosila koťata do bezpečí.

Povodeň v roce 2002 se navždy zapsala do paměti všech, koho postihla. Nikdo z nás tehdy nečekal, že se přižene voda tak rychle, v takovém množství a síle, nikdo nic takového do té doby nezažil. Měli jsme domek nedaleko řeky, ale nikdy se k nám řeka nerozlila.

Sice se mluvilo v médiích o jižních Čechách a prognózy byly všelijaké, žádná z nich ale nepočítala s takovou tragédií. Odpoledne jsme se sešli celá rodina v obývacím pokoji a dívali se na televizi.

Dědeček se chystal na pivečko do nedaleké hospody. Musel každý den mezi lidi „za kulturou“, jak říkal. „V sedm bude večeře,“ zvedla jsem varovně prst, když se začal obouvat i manžel, že dědu doprovodí.

Luisa byla neklidná

Uvařila jsem si kafe. Podívala jsem se pod kuchyňskou linku, kde měla naše kočka Luisa krabici s koťátky. Byl jim teprve měsíc. Koukám, že je krabice prázdná. Začala jsem kočku volat a hledat. Našla jsem ji v prvním patře i s koťaty.

Pracně je tam nanosila po schodech. „Tak to ne, holka!“ koťata jsem vzala a odnesla je zpět do krabice. Jakmile jsem je položila na místo, chytla kočka jedno z nich a už ho vlekla ke schodům. Odnosila do patra postupně všechny.

Vzala jsem je a běžela s nimi po schodech do přízemí, kde jsem je uložila zpátky do krabice, kočka byla ale vytrvalá. Dokonce vyskočila na stůl, postavila se proti mým očím, upřeně se na mě dívala a několikrát mňoukla.

Co té kočce je? Nechápala jsem. Dva týdny jí místo v krabici pod linkou nevadilo? Proč teď a tak náhle?

Všude voda

Nakonec jsem to vzdala, odnesla do patra i tu krabici a rezignovaně do ní koťata naskládala. Kočka se tvářila šťastně. Spokojeně se stulila u svých dětí a hlasitě předla. Celý večer jsem musela myslet na to zvláštní chování naší Luisy.

A nakonec, když se náš děda chystal uložit do svého pokoji v přízemí, jsem rozhodla. „Tatínku, pojďte si raději lehnout do mé postele v patře. Já budu spát u dětí!“ Měly pokoj hned vedle naší ložnice.

Děda neprotestoval, jen manžel se divil, proč musí spát s dědou v posteli. Kolem třetí ráno nás probudil rámus. Když manžel vyhlédl z okna, zděsil se. Náš dům stál v jezeře, v přízemí jsme měli vodu až do pasu.

Něco takového nikdo netušil, naše kočka to ale věděla. Zachránila nejen své děti, ale možná i našeho dědečka. Jen náš dům jsme poté museli dlouhé měsíce dávat dohromady.

Alena (62), Písecko