Když se mi syn Honza ženil, měla jsem radost. S Martinou, která byla milá a inteligentní, chodil už celou věčnost. A já se těšila na velkou rodinu a na vnoučátka.
Doufala jsem, že se s Martinou staneme dobrými přítelkyněmi, že budeme trávit čas společně a že mi ona bude jakousi dcerou, kterou jsem nikdy neměla. Ale čím dál víc jsem začala mít pocit, že něco není v pořádku.
Že mezi námi není ta přirozená, přátelská atmosféra, jakou jsem si představovala. Místo toho jsem začala pociťovat, jak mi její přítomnost nedělá dobře.
Začala mě ponižovat
Na začátku to byly jen drobnosti. Později to začalo být očividnější. Martina byla vždycky taková, že se chovala, jako by věděla všechno lépe. A mě to začalo vyčerpávat. Byla to malá, ale neustálá zraňující drobná nevraživost.
Když jsem jí něco doporučila, zdálo se, že se tomu vysmívá, jako bych byla zastaralá, jako bych nepochopila, že doba se změnila.
Vše bylo čím dál horší
Doufala jsem, že s příchodem dětí nebude mít tolik času neustále být v opozici a třeba uvítá mou pomoc, ale opak byl pravdou. Když jsem se jí snažila pomoct s vnoučaty, vždy mi ukázala, jak to „ona“ dělá lépe.
Vše bylo podle jejího a já jsem byla jen nechtěnou přítěží. Nakonec začala dělat vše pro to, aby s námi byl náš syn co nejméně v kontaktu. O víkendech, když jsem je pozvala na oběd, si vždy našla nějakou výmluvu, proč nepřijedou.
A když jsem se jí zeptala, proč se takhle chová, ostře odpověděla: „Copak nevíš, že Honza potřebuje čas na odpočinek?“ A řekla to tak, že ze mě udělala úplného blbce. Prostě se z ní stala nekorunovaná hlava naší rodiny a jedině ona rozhodovala o jejím osudu.
Pokaždé, když se více méně náhodou celá rodina sešla, udělala nebo řekla něco takového na moji adresu, že jsem vypadala jako méněcenná.
Sebrala mi syna
Vždycky se jí podařilo přimět mě cítit se trapně nebo zbytečně, i když to nikdy neudělala přímo. Nikdy neřekla nic otevřeně, vždy to byly jen náznaky, slovní jedy, které jsem musela trávit.
Nakonec se jí povedlo, že jsem si v naší rodině začala připadat úplně zbytečná. Přesto jsem stále doufala, že to přejde, že se to jednou změní, ale nestalo se. Naopak jsem pochopila, že začala štvát mého syna proti mně.
Manipulovala s ním takovým způsobem, že si mě Honza přestal vážit. Cítila jsem, jak se od sebe vzdalujeme a že ztrácím svého syna, se kterým jsem měla vždy krásný a otevřený vztah.
Dřív jsme se hodně bavili o všem možném, včetně rodinných záležitostí nebo našich pocitů, ale najednou jsem začala cítit, že všechno, co řeknu, je „nevhodné“ nebo že jsem „staromódní“.
Začal se ke mně chovat, jako bych byla hloupá ženská, se kterou jen ztrácí čas. A to tedy sakra hodně bolelo. Martinina taktika byla zákeřná, ale i cílená. Měla v plánu mě vytlačit z jejich života. Ráda totiž přitahovala veškerou pozornost k sobě.
Chtěla být vždy a za všech okolností ta, která má pravdu. Byla to ona, kdo se rozhodoval, jak budou trávit svátky, jak budou pečovat o děti, a můj syn jí to rád přenechal.
Uvědomila jsem si, že ona se vlastně bojí mého vlivu na něj, a proto se rozhodla mě za každou cenu odstavit a ideálně zničit. Prostě na mě žárlila!
Promluvila jsem si jako matka
Její taktika byla udělat ze mě starou matku, co už nemá co říct, co nemá co nabídnout. Rozhodla jsem se tedy také bojovat. Ne s ní, ale o svoji rodinu, o lásku svého syna i o úctu k sobě samé. Rozhodla jsem se, že už si nic nebudu nechávat pro sebe.
Po dlouhé době, kdy jsem cítila, jak se mi Honza vzdaluje, jsem se rozhodla pro konfrontaci. Zeptala jsem se ho na rovinu: „Co se s tebou děje? Proč se mi vyhýbáš?“ zeptala jsem se se slzami v očích.
Také jsem mu řekla, že mám pocit, že Martinina manipulace mě ničí. Že se cítím odstrčená. On jen zakroutil hlavou: ,Mami, to se ti jen zdá. Martina dělá vše pro dobro rodiny!‘ “
Boj nadále pokračuje
Měl pravdu. Ona dělá všechno pro dobro rodiny. Ale v její představě o rodinné harmonii nejsem já, není v ní místo pro mě. Můj syn mě má rád, ale jeho vztah s Martinou je jiný. Už to není ten vztah, jaký býval. Ona ho dokonale ovládla.
Snaží se vše organizovat, rozdělit, kontrolovat a vlastnit. A já se v tom všem cítím ztracená. Kdykoliv se dostanu do nějaké situace, kdy mám možnost vyjádřit svůj názor, ona mi vždy skočí do řeči. Nikdy nechce slyšet, co mám na srdci.
Vždycky mám pocit, že i když jí něco vysvětlím, bude to pro ni jen další důvod k tomu, aby mě znovu znevážila. Ale nemůžu se vzdát. Jsem matka a jsem součást rodiny. Bojuji o místo, které mi dřív patřilo a ona mi ho vzala.
Hana O. (69), Olomouc