Někdy mi přijde, že jsme se narodili s úkolem stát se rodiči svých rodičů. Vždyť život je takový smutný, nevyhnutelný cyklus.
Když jsem byla mladší, nikdy jsem si neuměla představit, že se jednou budeme muset postarat o rodiče, kteří nám celý život dávali vše. Teď se situace obrátila a je na nás, postarat se o ně.
Spolehlivá rodina
Moje sestra Jana a bratr Petr jsou moje nejbližší rodina. Vždycky jsme se snažili držet pohromadě, i když jsme byli různě vzdáleni. Jana, ta byla vždy silná a organizovaná. Byla to taková ta osoba, na kterou jsme se obraceli, když jsme potřebovali pomoct.
Petr byl naopak hodně zaneprázdněný svou prací a rodinou, ale věděli jsme, že s ním můžeme počítat, když to bude nutné. Náš život se ale zásadně změnil, když nám rodiče zestárli a začali postonávat.
Potřebují nás
Mamka byla vždycky ta nejvtipnější a nejstarostlivější žena, kterou jsem znala. S tátou tvořili silný pár, a když jsme byli malí, nikdy jsme neviděli žádné problémy. Ale teď, s osmi křížky na zádech, se najednou všechno změnilo.
Maminka začala mít problémy s pohybem, zatímco tátu postihl alzheimer. Ani nevím, co je horší. Zda nepohyblivost, nebo demence. Táta se rozhodl, že když maminka nemůže na nohy, bude obstarávat nákupy on.
A tak se nám každou chvíli někde ztratil, a máma ho nemohla jít hledat, protože ušla maximálně tak padesát metrů. Jindy vyrazil koupit chleba a vrátil se s třemi kily masa. Jednou jsme ho museli dokonce nechat hledat policií, protože byl pryč celý den.
Se sourozenci jsme si uvědomili, že se o ně musíme začít starat, že sami prostě zůstat nemohou. Jenže to byl právě kámen úrazu. Všichni jsme vytížení. Jana se tedy ujala organizace.
Začala plánovat návštěvy, zajistila různé služby a dovážku obědů. Sama má přitom také pěkně naloženo. Krom práce, manžela a dospělých dětí s vnoučaty, které také každou chvíli hlídá, má také problémy se zdravím.
Napřed nás stále ujišťovala, že ona to zvládne, ale čím víc toho na ni padalo, tím víc jsem viděla, že je vyčerpaná. Já jsem se snažila pomáhat, jak to šlo, ale moje situace nebyla o moc lepší. Náš bratr Petr se k celé situaci postavil spíš jako pozorovatel.
Začalo to být napjaté
Samozřejmě došlo na hádky a také jsme si začali uvědomovat, že každý z nás tu situaci prožívá jinak. Jana si brala na sebe víc než ostatní a já jsem jí vyčítala, že to přehání, přišla jsem si neschopná.
Petr byl pro jistotu daleko, a když se vrátil na víkend, nebyl schopný pochopit, jak je to těžké, že vše leží jen na nás. Až po jedné opravdu bouřlivé debatě jsme se opravdu začali bavit konstruktivně o tom, jak se o naše rodiče postaráme.
Petr si uvědomil, že všechno jeho odkládání a neochota do péče o rodiče jít naplno, nám všem tu situaci jen komplikuje. Bylo to těžké, ale nakonec jsme si sedli jako rodina a začali si rozdělovat úkoly.
Jana se ujala organizace návštěv a hledání pomoci, já jsem se starala o finance a administrativu, a Petr začal být více aktivní v péči o tátu.
U toho nemoc postupuje a někdy je opravdu jako malé dítě, které potřebuje vykoupat nebo obléknout, ale s tím, že je to statný chlap, kterého ani jedna z nás neunese.
Jsme jako dobře namazaný stroj
Dnes už to není tak neřešitelné a chvílemi nesnesitelné, jako to bylo. Vše si sedlo a zajeli jsme si svůj systém. Všichni si uvědomujeme, že je to o spolupráci, a můžeme si vycházet vstříc, i když jsme každý jiný.
Rodiče potřebují každého z nás a každého trochu jinak, a my teď víme, že ve chvíli, kdy jeden z nás na chvíli potřebuje pauzu, zaberou ti druzí dva. I když je to náročné, naučili jsme se vzájemně si pomáhat a být k sobě trpěliví. I v tom zoufalství se kolikrát společně nasmějeme.
Držíme spolu
Někdy si říkám, že tohle období, i když těžké, nás vlastně stmelilo. Jsem ráda, že jsme se neztratili v hádkách a že jsme dokázali najít způsob, jak být silní pro naše rodiče.
A možná to, co nás to naučilo, budeme potřebovat i v dalších chvílích, které život přinese.
I když přichází čas, že ani my tři se nedokážeme o rodiče postarat a budeme jim muset zajistit stálou odbornou péči, přesto jsme už mnohem lépe schopni náročné životní situace zvládat, protože prostě víme, že v tom ani naši rodiče, ani my nejsme sami.
Dagmar S. (63), Frenštát pod Radhoštěm