Našeho syna jsme vychovávali tak, že měl pevně stanovené hranice, ale stejně tak dostával hodně lásky. Teď se ocitl na cestě, které nerozumím.

Vždycky jsem věřila, že Míru vychovám správně, že bude mít silné základy, aby uspěl v životě. Měl talent, měl možnost studovat, vždycky byl vnímavý a měl spoustu přátel.

Začal se měnit

Nejprve to byly drobné změny, které jsem si ještě neuvědomovala jako varovné signály. Začal se vracet domů později a někdy vůbec. Až když se jednou domů vrátil po delší době, tak jsem si všimla něčeho, co mi vyrazilo dech.

Měl neklidné oči, vypadal vyčerpaný a něco v jeho pohledu bylo jiné. Jako by v očích skrýval tajemství, které se neodvažoval vyslovit. Když jsem ho požádala, aby se mnou mluvil, řekl mi, že všechno je v pořádku. Přesto jsem věděla, že není.

Pak přišel den, kdy mi po dlouhém mlčení a po několika měsících, kdy se stáhl do sebe, vyklopil pravdu. Propadl drogám. „Dneska, mami, hulí každý,“ zkoušel napřed chabou výmluvu. Časem marihuanu začal prokládat pervitinem. To proto, aby prý mohl pracovat.

Ale účinek to mělo přesně opačný! Začal si půjčovat peníze, ztrácel práci, jeho vztahy s přáteli se stávaly stále povrchnějšími, až zůstal sám jen se svými kumpány.

Potřeboval únik

Když jsem se ho ptala na to, co ho k tomu vedlo, řekl mi, že to začalo jako útěk. Utíkal od sebe. „Chtěl jsem to zkusit,“ řekl, „představoval jsem si, že se mi tím uleví.

Měl jsem pocit, že všechno je na mě příliš těžké.“ A já jsem věděla, že to, co říká, je pravda. V drogách našel něco, co mu na chvíli ulevilo od strachu a bolesti. Po tomhle přiznání jsem měla pocit, jako by mi někdo vytrhl srdce.

Bála jsem se, že je příliš pozdě, že se už z té temnoty nikdy nedostane ven. On sám si to ale pořád odmítal přiznat. Snažila jsem se mu pomoci, jak jsem jen mohla.

Chtěla jsem ho odvézt na terapii, mluvila jsem s ním o tom pořád dokola, ale odpovědí byly vždycky jen výmluvy nebo odmítnutí. „Já to zvládnu sám,“ říkal.

Realita byla jiná

A v té době jsem si uvědomila, že jsem ztratila svého syna. Ztrácela jsem naději, že bude v životě šťastný. Po několika měsících se rozhodl jít na léčbu. Nebyl to snadný krok a já jsem věděla, že to nebude krátká cesta.

Chci věřit, že to zvládne, i když může kdykoliv padnout zpět. Už jsem si ale uvědomila, že je to jeho cesta, že i když ho miluji, nemůžu ho zachránit za něj. Můžu být oporou, když to bude potřebovat. A teď čekám.

Čekám, až se vrátí, až najde sílu překonat to, co ho tak dlouho drželo. Ale ve mně stále zůstává ten strach, že se mu to nikdy nepodaří, že se ztratí v tom temném světě navždy.

Magda K. (63) Brno