Píši vám s těžkým srdcem a s prosbou o radu. Mám dvě dcery, které se nemohou vystát. Jako matku mě to moc bolí.

Dcera Petra už má vlastní rodinu a žije si svůj život, zatímco o pět let mladší Lenka stále bydlí doma a studuje. Vždycky jsem si přála, aby spolu holky měly hezký vztah. Blízký, plný podpory a lásky. Vždyť jednou tu budou už jen jedna pro druhou. Realita je ale pro mě bohužel krutá a naprosto odlišná od mé představy.

Nikdy si nebyly blízké

Vztah mezi mými dcerami je napjatý a chladný už od dětství. Přestože si Petra vždy sourozence moc přála a my si druhé dítě pořídili vlastně hlavně kvůli ní, nikdy to nebyla láska na první pohled.

Nechci používat tvrdé výrazy, ale byla to spíš nenávist na první pohled! Od mého příchodu z porodnice s malou Lenkou se Petra změnila. Začala odmítat mě i sestru a nejraději si hrála sama někde v koutě.

„Petruško, vždyť sis sourozence tolik přála,“ snažila jsem se. Nebylo to nic platné. Petra se odtahovala čím dál víc. Dokonce prý jednou řekla babičce: „Já už doma nechci být. Chci bydlet s vámi!“

Našly jedinou shodu

Obě holky jsou navíc i povahově velmi odlišné. Petra je praktická, cílevědomá a trochu dominantní, zatímco Lenka je citlivější, introvertnější a má sklon k melancholii.

Vždycky jsem se snažila jim vštípit hodnotu sourozenecké lásky, že jednou si tu zbydou, ale mé snahy se setkávaly s vlažným přijetím nebo s otevřeným odporem. „My si poradíme, nestarej se, mami!“ odsekly výjimečně dvojhlasně.

Nemluví spolu

Malé hádky se časem přelily v otevřené konflikty, které se stávaly stále častějšími a intenzivnějšími. Dnes už ani nevídám, že by spolu normálně promluvily. Když se sejdou na rodinné oslavě, probíhá mezi nimi chladná válka, plná narážek a skrytých urážek.

Petra má pocit, že Lenka je na mě závislá a že mě jen využívá. Lenka zase vnímá Petru jako přehnaně autoritativní. Obě si stěžují na to, jak druhá jedná, ale ani jedna není ochotná udělat krok k usmíření.

Já už jsem z jejich hádek vyčerpaná, snažila jsem se s nimi mluvit s každou zvlášť i dohromady, ale bez úspěchu. Každá vidí problém jen v té druhé.

Ta nenávist mě ničí

Nejhorší je, že se jejich vztah odráží i na mé psychice. Cítím se, jako bych selhala jako matka, protože jsem nedokázala svým dcerám pomoct k vytvoření zdravého a harmonického vztahu. Je mi už přes padesát a toužím po klidu a harmonii v rodině, než bude pozdě.

Existuje nějaký způsob, jak jim pomoct? Jak jim vysvětlit, že sesterská láska je dar, kterého by si měly vážit? Nebo je už pozdě a musím se smířit s tím, že jsem někde udělala chybu?

Jarmila Š (53), Plzeň