Dcera chtěla, abych jí na malý kamínek namalovala obrázek. Ten ale záhadně zmizel. Až později jsme o kameni zjistili pravdu.
Svět kolem nás je plný zajímavých a zázračných věcí. Já mám jednu takovou doma. Jedná se o malý kamínek, který není na první pohled ničím výjimečný.
Bylo to nepochopitelné
Ovšem kresby, které jsem na něj vytvořila, tajemně a nevysvětlitelně mizely. Nejprve mi nikdo nechtěl věřit, ale pak ten zázrak viděl také můj manžel!
Poté, co jsem musela předčasně odejít do invalidního důchodu, jsem se nevzdala v rámci možností aktivního života.
Chtěla jsem něco tvořit
Dál jsem se setkávala se svými přáteli a známými. Měla jsem v sobě touhu neustále něco tvořit a objevovat nové věci. Psala jsem verše, malovala obrázky. A pak jsem si našla novou zálibu – začala jsem kreslit na kameny.
Hodně mě to bavilo. Jakmile si toho všimli moji blízcí, začali mi nosit vhodné kameny domů, takže jsem měla slušnou zásobu.
Dcera vyslovila přání
Ten zvláštní a zázračný kámen, o kterém chci vyprávět, mi přinesla dcera Anna. Přála si, abych na něj namalovala speciální obrázek přímo pro ni. Chtěla mít nějaký temnější motiv, třeba malého čertíka. Neviděla jsem v tom problém.
Ovšem, už když jsem ten kámen vzala do ruky, jsem viděla, že je jiný než ostatní. Bylo to, jako bych dostala malý zásah elektrickým proudem. To mě ale neodradilo od mojí umělecké činnosti a od snahy splnit dceři její přání.
Ráno mě čekalo překvapení
Pracovala jsem na té kresbě dlouho do noci. Myslím, že se mi obrázek docela povedl, a těšila jsem se, co na něj druhý den dcera řekne. Jaké bylo ovšem moje překvapení a zklamání, když jsem ráno zjistila, že kresba je z kamene pryč!
Nechtěla jsem věřit svým očím. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Opravdu to ale vypadalo, že jsem se stala buď obětí nějakého nepěkného vtipu, nebo nadpřirozeného jevu. Tu první možnost jsem mohla vyloučit.
Kámen jsem nechala uschnout na parapetu okna a pochybovala jsem, že by manžel nebo syn něco takového udělali. Neměli k tomu sebemenší důvod. A dcera? Ta žila se svým mužem o pár domů dál. Já jsem ji ještě večer zvala, ať se přijde na svého „čertíka“ podívat. Teď jsem byla v rozpacích, jak nenadálou situaci vysvětlit.
Pálil mě do dlaně
Nebyl to ale poslední divný úkaz, který mě onoho dne čekal. Když jsem vzala kámen do ruky, překvapilo mě, jaké z něho sálá horko. Musela jsem ho hned položit, jak mě od něj ruka pálila.
Řekla jsem to manželovi, který se málem také spálil. Kdyby se to stalo v zimě, nejspíš by mě podezíral, že jsem kámen dala na radiátor. Jenže bylo pozdní jaro a teplo.
Manžel mi nevěřil
Mrzelo mě, že jsem předchozí den neukázala kresbu manželovi, abych měla svědka, že tam opravdu byla, a nyní prostě a jednoduše zmizela. Když jsem mu to totiž pověděla, nechtěl tomu moc věřit a podobné to bylo i s dcerou.
Vypadala jsem před nimi tak trochu jako blázen a vlastně jsem se jim ani nemohla divit. Neurazila jsem se ani jsem se nevzdala. Slíbila jsem, že slibovaná kresba bude – ať se dcera zastaví večer.
Měla jsem svědka
Podařilo se mi vytvořit něco skoro stejně pěkného jako na první pokus. Tentokrát kresbu viděl i manžel. Nehodlala jsem samozřejmě nad kamenem sedět a hlídat ho, než uschne. Měla jsem v plánu se jen občas zajít podívat, jak to vypadá.
Jenže hned při první kontrole byla celá kresba opět pryč a já se dívala na nepopsaný, čistý kámen!
Situace se opakovala
Nyní byl ale už i manžel přesvědčen o tom, že kámen v sobě skrývá nějakou tajemnou sílu. Udělala jsem ještě třetí pokus a reakce byla stejná, jen s tím rozdílem, že jsme s manželem sledovali mizení obrázku přímo před očima.
Čertíka jsem namalovala nakonec na jiný kámen, kde kresba zůstala, a ten jsem dceři pak věnovala.
Zajímavé zjištění
Záhadu onoho původního kamene se nám dlouho nepodařilo vyřešit. Možná bychom to nakonec nechali i být, jenže dcera jednoho dne přišla s kamarádkou, která se zajímala o ezoteriku a jiné nadpřirozené jevy.
Tajemný nerost si pečlivě prohlédla a pak řekla zajímavou věc. Podle jejího názoru ten kámen tvořil v minulosti součást nějakého kostela či poutního místa. Navrhla, abych místo pekelného motivu zkusila namalovat nějaký andělský.
Sice jsem tomu příliš nevěřila, ale udělala jsem to a ukázalo se, že ta dceřina kamarádka měla nejspíš skutečně pravdu. Obrázek andílka nezmizel ani druhý den, ani za týden a je na tom kameni dodnes.
Má v sobě duchovní energii
Věřím tedy vysvětlení, že duchovní energie, která tam byla po celá léta zachycována, se bránila tomu, aby byla „znehodnocena“ motivy pekla.
Kdybych ale bývala namalovala nějaký náboženský motiv na kámen hned, nikdy bych nezjistila, jakou čarovnou moc v sobě ukrývá.
Jana Ž. (56), Mladá Boleslav
