Tobiáše miluju. Čím mě ale dokázal syn vytočit, bylo jídlo. Nejraději měl hranolky, párek v rohlíku a colu. Nezabíraly na něj hrozby ani prosby.

Ikdyž jsem se snažila svého jediného syna vychovávat rozumně a nebyla jsem rozhodně matka, která by dítě zahrnovala nezdravou péčí a domov držela v přehnané čistotě, tak se mi můj Tobi přece jen zvhrnul.

Byl posedlý sladkým, až jsem dostala strach, zda nemá cukrovku. Dětská lékařka ale tohle nebezpečí vyloučila. S Tobiášem jsme se nakonec domluvili na určitých pravidlech, kolik sladkého může za den sníst. Mnohem horší to ale bylo s jeho nenáviděnou zeleninou.

Polévky Tobiáše děsily tak, že křičel ze spaní: „Mrkev ne! Maminko, tu nemůžu ani vidět.“ A stejně tak nenáviděl také brokolici a špenát! Časem bylo ještě hůř! Už jsem nevěděla, co uvařit, aby byl Tobiáš spokojený.

Časem nechtěl ani kuře s bramborovou kaší jako dřív, ale dožadoval se jen párku v rohlíku, který byl pro něj vrcholem gurmánského zážitku. Jako příloha kralovaly v jeho srdci hranolky, zapité kolou.

Zázraky se dějí

Nepočítala jsem s tím, že se něco změní. Proto na ty jarní prázniny, kdy jsme vyrazili do bavorských Alp, nikdy nezapomenu. Náš Tobi se tam ve svých devíti letech hrozně zamiloval do stejně staré německé holčičky.

Nejenže přijal drsný režim jejího tatínka, vyskočil z postele v šest ráno a cvičil před chatou ve sněhu, ale ještě ten den jsem viděla svého syna prvně jíst vařenou mrkev. Chtěl totiž jíst stejné jídlo jako jeho Truda.

Změnil se moc

Zjistila jsem, že můj syn neumí jít zlatou střední cestou. Začal se naopak ládovat vařenou zeleninou. Byla jsem zpočátku šťastná a podporovala ho, časem jsem ale začala mít strach o jeho duševní zdraví. Našemu Tobiášovi to totiž už zůstalo.

Se svou Trudou si léta psal a vynutil si nepovinnou němčinu ve škole. Když mu bylo patnáct, stal se vegetariánem. Prosila jsem ho, aby si aspoň občas dal bílé maso nebo rybu.

Trudu si sice za manželku nevzal, ale našel si podobně založenou dívku. Společně meditují a chroupají zelí. Nevím, jestli se někdy dočkám toho, že budu babička?

Alena (57), Ostravsko