V mém věku už má každý něco za sebou. Já například chvíle plné lásky, dvě manželství, dvě bolestná zklamání i hluboké propady a také dva nechutné rozvody.

Přesto jsem si řekla, že si zasloužím ještě jednu šanci. Život není jen o samotě, smíření a nostalgii nad tím, co bylo. Je o tom, co ještě může být… Po dvou rozvodech bych si mohla říct: „Stačilo.

Muži jsou všichni stejní.“ Ale to bych se vzdávala příliš snadno. Ano, láska bolí, rozchody jsou těžké, ale copak si umím představit zbytek života v osamění? Vzpomínám na chvíle, kdy jsem si říkala, že už žádný vztah nechci.

Dvakrát a dost? Ale kdeže!

Našeptávač jménem strach mi podsouval: „Budeš zklamaná, opět tě někdo raní, bude to zase stejné.“ Jenže na druhé straně stála touha po blízkosti, po sdílení radostí i starostí, po dotecích a rozhovorech dlouho do noci.

Nejdůležitější lekcí, jakou mi život dal, je pochopení, že pokud nevěřím sama sobě, nemůžu čekat, že mi uvěří někdo jiný. Rozvody mě naučily, že sebeláska je základem zdravého vztahu. Dlouho jsem si myslela, že mám-li partnera, budu šťastná.

Až když jsem byla sama, pochopila jsem, že nejprve musím být spokojená sama se sebou. Začala jsem tedy cestovat, objevovat nové neotřelé koníčky, věnovat se věcem, které jsem neznala a teď mi dělají radost.

Ať si povídají

Přestala jsem se trápit tím, co si o mně myslí okolí. A paradoxně právě v této fázi mi došlo, že muž není spása, ale parťák. Přiznávám, že dříve jsem měla sklony vidět muže jako zachránce. Očekávala jsem, že mi přinesou štěstí a naplní můj život.

Dnes vím, že žádný muž mě nezachrání, pokud se nejprve nezachráním sama. Nehledám prince na bílém koni, ale partnera, se kterým si budeme vzájemně oporou.

Hledám někoho, s kým se budu smát, s kým budu moct být sama sebou, s kým si budu užívat obyčejné radosti života. Někoho, kdo mě nebude chtít měnit, ale kdo mě přijme takovou, jaká jsem. A to je rozdíl oproti mým minulým vztahům. Teď už totiž stoprocentně vím, co chci a co rozhodně nechci.

Kamarádka mi pomohla

Mé pochybnosti rozehnala kamarádka, která si s ničím hlavu moc neláme a je se vším hned hotová. A právě od ní jsem si nechala vytvořit profil na seznamce. Ona tam sbírá chlapy jako ponožky, jednoho mladšího a hezčího než druhého a osamění ji rozhodně netrápí.

První týdny ale pro mě byly zklamáním. Čekala mě jen spousta vlažných konverzací, nezajímavých odpovědí, a podivných chlápků, kteří hledali jen rozptýlení, ale také spousta nevyžádaných pornosnímků, které opravdu nestály ani za pohled.

Povídali jsme si

A pak přišla zpráva od Petra. Nebyla to jen typická otázka typu „Jak se máš?“, ale zajímal se o vše. Co ráda dělám, jaký mám vztah ke knihám a cestování. Konverzace se rozvinula tak přirozeně, že jsme během několika dní přešli k telefonátům.

A protelefonovali jsme spolu klidně i celé večery. Po dvou týdnech jsme se setkali. Nervozita opadla během prvních minut, když mě přivítal srdečným úsměvem. Byl to normální, sympatický chlap.

Strávili jsme celé odpoledne procházkou podzimním parkem, povídali si o životě, o tom, co nás formovalo, čím jsme si prošli. Měla jsem pocit, že mluvím s někým, kdo mě opravdu vnímá a chápe. S člověkem, se kterým se znám snad celý život!

Vrátil mi do života radost

Neříkám, že to byl okamžitý zásah Amorova šípu, ale něco v něm mě přitahovalo. Po dlouhé době jsem cítila, že s někým mohu být naprosto sama sebou. Postupem času jsme se začali vídat častěji a já si uvědomila, že moje obavy z dalšího vztahu mizí.

Když přišly první intimní chvíle, bylo vše tak přirozené, jak jsem snad ani nikdy nezažila. „Aha, tak takhle vypadá ten skvělý sex!“ řekla jsem si v duchu. Bylo osvěžující sdílet běžné chvíle s někým, kdo neměl potřebu mě posuzovat nebo měnit.

Petr není dokonalý, stejně jako já. Ale naučila jsem se, že v lásce nejde o hledání ideálu, nýbrž o hledání člověka, se kterým se cítím dobře. Znovu jsem objevila, jaké to je plánovat víkend ve dvou, těšit se na společné chvíle a nebát se projevit city.

Štěstí přeje odvážným

Vzpomínám na okamžik, kdy mě vzal na výlet do malé horské vesnice. Sníh křupal pod nohama, zmrzlé stromy se třpytily ve slunečním světle a já se cítila naprosto klidná.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že štěstí není jen velké gesto nebo ohňostroj emocí, ale že ho tvoří právě tyto tiché, upřímné chvíle. Nikdy bych si nemyslela, že ještě někdy řeknu: „Jsem zamilovaná.“ Ale stalo se.

A i kdyby tento vztah nevyšel, už se nebojím hledat dál. Protože vím, že láska není jen pro mladé, ale je pro všechny, kteří jsou ochotní otevřít své srdce.

Světlo na konci tunelu

Věřím, že odvaha se vyplácí. Život je příliš krátký na to, abych ho promarnila v samotě a obavách. Chci milovat a být milována.

Možná se spálím, možná ne, ale rozhodně vím, že žiju. A tak jdu dál, s hlavou vztyčenou. Protože zklamání jsou minulost a budoucnost se na mě směje. Zatím má tvář Petra!

Dita R. (57), Třinec