Děda byl něco jako šíleně smutná princezna. Neusmál se, jak byl den dlouhý, nic ho nebavilo. A tak se sešla rodinná rada, aby rozhodla, co s tím.

Když zemřela máma, přemítali jsme, jak tátu rozveselit. Byl to nesplnitelný úkol. Táta byl nerudný mrzout, jezevec ze všeho nejraději zalezlý v noře. Mámu ale miloval celý život, ač to neuměl dávat najevo, a život bez ní byl pro něj nepředstavitelný.

Sešla se rodinná rada, kterou tvořili kromě mě a mého muže také náš dospělý syn Jarda, pak můj bratr a švagrová. Předháněli jsme se v nápadech, jak dědu rozptýlit. „Vezmu ho do divadla,“ navrhl Jarda. „To se ti poděkuje,“ zavrčel můj muž.

„Řekne, že se radši zastřelí.“ To byla pravda. Divadlo nebyl dědův šálek čaje. Švagrová se nechala slyšet, že by dědečkovi pořídila nějaké hezké oblečení, aby vyniklo, jaký je štramák.

„Ani to nezkoušej,“ varoval ji můj bratr. „Vyhodí tě z okna.“ Ještě zapípala, že by potřeboval doma pořádně uklidit a že si to vezme na starost. Brácha namítl, že chceme dědu rozptýlit, nikoli zdeptat.

V koncích

Ne a ne dostat kloudný nápad. Zpravidla byl jeden horší než druhý. Někdo chtěl vzít dědečka na koncert vážné hudby, jiný na vystoupení jakési moderní skupiny okresního formátu, to by ale ohluchl hned při úvodní písničce.

Návrh vzít dědu k moři jsme smetli ze stolu okamžitě. Nenáviděl sedět v autě, na nesnesitelnou bolest zad si stěžoval, i když jsme ho vezli třeba jen do města k doktorovi. Řeknu to na rovinu: byli jsme v koncích.

Pak jednou k dědovi přijedu, abych mu uvařila guláš, a zírám na jakousi klícku. Ukázalo se, že sousedovic holčička odjela s rodiči na hory a že mého tátu poprosili, aby jim po dobu jednoho týdne hlídal morče. „Ty tady máš morče, tati?“ hlesla jsem.

Myši, krysy a jim podobná zvířátka nesnášel celý život, bál se jich, ošklivily se mu. Spokojeně přikývl a skořicově zbarvené zvíře si vzal k mému úžasu do náruče. „Roztomilej kluk, viď?“ pronesl spokojeně.

Kamarádi

Problém, se kterým rodinná rada marně zápolila řadu měsíců, vyřešila jako mávnutím proutku žačka druhé třídy základní školy. Když musel děda morče odevzdat, zesmutněl, ale ne na dlouho.

Vzápětí jsme mu věnovali nové, bylo to mládě, kluk. Když ho spatřil, rozzářil se. „Budu mu říkat Franta,“ rozhodl. „Jsem rád, že tu budu mít společnost, je dobré si občas s někým pokecat.“

Když jsem mu příště vařila jeho oblíbený guláš, dívali se s Frantou na fotbal a děda morčeti vysvětloval, že to chlapi hrají jako ponocní a že on by to na jejich místě zvládl tisíckrát líp. Z dědy a Franty se stali velcí kamarádi.

Marcela (66), severní Čechy