Rodiče nás vedli k tomu, abychom drželi jako rodina při sobě. Sestra je ale bez dětí a od té chvíle, co jí zemřel manžel, nám dělá ze života peklo.

Moje sestra Kamila byla fajn. Byla o dva roky mladší než já a vyrůstaly jsme jako dvojčata. Chodily jsme na stejnou střední a pak se sešly i na stejné vysoké škole − na pedagogické fakultu.

Ale zatímco já si našla na vysoké partnera, kterého jsem si posléze vzala a založila s ním rodinu, Kamila se nevázala. Po škole učila jen dva roky na základce, a pak se vypařila do zahraničí. Nevoněl jí náš mizerný učitelský plat.

Vdala se do Švýcarska a měla se dobře. Její manžel byl sice o hodně starší, zato bohatý. Projezdili spolu celý svět. Děti neměli, její muž je nechtěl. Měl už totiž dvě děti z předešlého manželství.

Jiné starosti

Čas letěl jako splašený, tedy alespoň mně určitě, protože jsem měla dvě děti. Na nich bylo vidět, jak stárnu a roky letí. Janička i Matýsek byli najednou plnoletí, úspěšně odmaturovali a pomalu vylétali z hnízda. Moje sestra Kamila takové starosti neměla.

Ta si užívala života! Jezdila po světě a nemusela počítat každou korunu jako my. Poctivě nám posílala pohlednice z dovolených − tu Nový Zéland, tu Brazílie. Zpočátku mi z toho bylo do pláče, pak jsem se tomu ale smála.

Když jsme s manželem něco málo našetřili, taky jsme si občas vyjeli k moři, ale byl to maximálně Egypt nebo Řecko.

Návrat

Před třemi lety se moje sestra vrátila do Čech. Její muž totiž zemřel a ona podědila dost peněz. Nikoho ve Švýcarsku neměla, tak si řekla, že její místo je zde, v Čechách. Koupila si domek nedaleko nás, taky auto, aby mohla jezdit. Ale je hrozně líná.

Dělá si z nás sluhy a otroky. Když chce někam jet, musí jí vézt můj muž nebo syn, a to se nechá vozit všude − k lékaři, ke kadeřníkovi, na masáže. A většinou jim za to nic nedá. Každý víkend je u nás doma, ale kdyby byla alespoň milá, ona je ale jen protivná.

Nic jí není dost dobré, všechno kritizuje, každou hezkou chvíli zkazí. Už jí máme dost. Jenže ona je sama a nikoho nemá!

Jitka (59), Brno