Naši mě odjakživa přesvědčovali, že jsem studijní typ. Když jsem byla po maturitě přijata na vysokou školu, skákali nadšením.

Léto zrovna vrcholilo. Vedli jsme se za ruce. Mladí poutníci s naditými batůžky. Zrovna jsme odmaturovali a oslavili osmnácté narozeniny, Vláďa v dubnu, já o měsíc později.

Nezasvěcený pozorovatel by soudil, že jdeme kamsi na celodenní výlet. Leč onen nezasvěcený pozorovatel by se divil, proč jsme tak vyplašení, když jsou prázdniny a slunečný den.

Milenci na útěku

Zatočila se mi hlava. „Chce se mi omdlít,“ hlesla jsem. Vzal mě kolem ramen: „Dobrý?“ Odpověděla jsem, že nic moc. „Teď si nemůžeme nikde sednout,“ hlesl. „Pospícháme.“ Les řídl, ocitli jsme se mezi poli.

„Fakticky jsi to nikomu neřekla?“ šeptal Vláďa a bázlivě se rozhlížel. Na obzoru se rýsovalo městečko s kostelní věží, červenými střechami baráčků a poetickou zříceninou na kopci. „Za čtvrt hodiny jsme tam,“ řekl. „Máme to akorát.“ Přidali jsme raději do kroku.

„Potřebuji alespoň deset minut na přípravu,“ šeptala jsem. „Jsi si doopravdy úplně jistá, žes to nikomu neřekla?“ vyzvídal. „Ptáš se podruhé,“ sykla jsem. Provinile zmlkl.

„Ví to jenom Jarča a Franta.“ Ostatně, Jarča už na nás čekala, zahradní branka byla pootevřená. V dálce na silnici bylo vidět blížící se Frantův moped. Vlítla jsem do koupelny. „Máš osm minut!“ volala Jarča z chodby.

Přistiženi při činu

Uháněli jsme k národnímu výboru, vzdálenému jen pár metrů. Doufala jsem, že nás nikdo neuvidí, jinak by z toho bylo pozdvižení.

Oblékla jsem si máminy svatební šaty, Vláďa tátovo kvádro, Franta vzal oblek dědovi, Jarča se nasoukala do čehosi růžového s kytičkami. Málem by to všechno dobře dopadlo.

Spousta tajných svateb přece dopadne dobře, ta naše ne. Když jsme se my čtyři vplížili do dveří národního výboru, zjistilo se, že v chodbičce nervózně přecházejí můj táta a moje máma a rovněž Vláďův táta a Vláďova máma.

Strhla se mela

Vrhli se na nás jako sršni. Nastala nepopsatelná mela. Ječelo se, nadávalo, proklínalo, hulákalo. „Kdo mluvil?“ křičel Vláďa. „Tys to někomu řekla, že jo?“ Sklopila jsem oči. Nemělo cenu zapírat. Na tancovačce to ze mě vytáhl Jarda.

Chodili jsme spolu, ale byl mi nevěrný. Chtěla jsem mu to vrátit, pochlubit se, že se vdávám a že je o mě zájem. „Řekla jsem to Jardovi,“ zapípala jsem.

Serval ze sebe sako, praštil jím o zem a práskl dveřmi. Bylo po všem. Zoufale jsem se rozbrečela. Opodál se prali můj a Vláďův táta. Ženy si pouze vynalézavě nadávaly.

Lavina výčitek

Doma jsme tátovi ošetřili krvácející obličej a vyvrtnutý kotník. Tentokrát brečela i máma. „Taková chytrá holka!“ kvílela. „Vždyť jsi přijata na vysokou školu! Ty ses musela úplně zbláznit! Já proti tomu Vláďovi nic nemám, klidně si ho vezmi, ale až z tebe něco bude!“

Půjdeš na vysokou!

Připojil se i táta. „Člověk si utrhuje od huby, aby se holka měla dobře. Za to, co jsme do tebe vrazili, jsme si klidně mohli koupit letadlo. Vystudovat jsme tě chtěli nechat. Co by za to jiní dali. Tohle je tvůj vděk?“ Což znovu rozplakalo mámu.

Pak se oba trošku uklidnili. „My ti s tatínkem odpouštíme. Jsme ochotni na vše zapomenout. Po prázdninách nastoupíš na vysokou školu a vystuduješ ji. Po promoci se vdej, za koho chceš.“

Probrečela jsem celou noc

Šla jsem brečet do pokojíčku. Brečela jsem celý večer i celou noc, až mi došly slzy. Byla jsem v zoufalé situaci, a hlavně ve třetím měsíci. Konkrétně na jeho začátku. Ještě to na mně nebylo vidět, což se však zanedlouho změní. Nikdo to nevěděl. Ani Vláďa.

Nechtěla jsem, aby se se mnou oženil, protože musí, ale protože chce. Nicméně svatba dopadla, jak dopadla. Jediný člověk, který to mohl prásknout, byl Jarda, s nímž jsem se rozešla, když jsem ho našla v posteli s nejlepší kamarádkou. A on mě teď ze msty práskl.

Hromádka neštěstí

K ránu jsem zázrakem usnula. Zdálo se mi, že mi dal Vláďa kopačky a chodí s nějakou úplně cizí blondýnou. A že kupuji kočárek a prodavač mi ho odmítá vydat, jelikož se ukazuje, že mám v peněžence jen sedmnáct korun a dvě kapří šupiny.

Ráno jsem seděla u snídaně jako hromádka neštěstí. Máma na to nemohla koukat, povídá: „Nebuď už smutná. My jsme ti s tatínkem odpustili. Všechno je zapomenuto. Utíkala jsem ti hned brzy ráno koupit šlehačkový zákusek. Nemáš třeba chuť na kávu? Se šlehačkou?“

Udělalo se mi špatně, odstrčila jsem židli a letěla do koupelny. „Jo tak princezna je pořád uražená!“ volal za mnou táta.

Co budeme dělat?

Když se snesla tma, házela jsem Vláďovi kamínky na okno. Trvalo dlouho, než vykoukl. Věděla jsem, že se urazil kvůli tomu, že jsem se se svatbou svěřila Jardovi, příšerně na něj žárlil.

Naštěstí sešel dolů, sedli jsme si na lavičku pod stoletou lípu a on povídá: „Tak máme po svatbě. S Jardou si to vyřídím.“ Zřejmě se domníval, že tím se náš problém uspokojivě vyřeší. Muži už jsou takoví, vidí věci zjednodušeně.

Raději jsem mu tedy vysvětlila, jak se věci mají doopravdy. Vytřeštil oči. „Co budeme dělat?“ zajíkl se vyděšeně. „Svatba je vyloučená. Tentokrát by se naši otcové prali do roztrhání těla.“

Tajná svatba číslo dvě se už vydařila

Odpověděla jsem, že máme jedinou možnost. Uspořádat tajnou svatbu číslo dvě. Nikoho nenapadne, že bychom byli schopni to zopakovat. Třeba někdy brzy ráno. A to jsme také udělali.

Jakmile na mně bylo těhotenství znát, mohla jsem sdělit rodičům, ať nevyvádějí, že jsem počestně vdaná žena. Přesto vyváděli, a pekelně.

Když jsem však později přistihla mámu, jak plete čepičku, a tátu, jak vyrábí postýlku, věděla jsem, že všechno je přesně tak, jak má být.

Magda V. (61), Trutnov