Když moje maminka zemřela, nebyl den, který bych neprobrečela. Pak se ale jednoho zimního dne stalo něco, co považuji za zázrak.

Byla jsem ještě velmi mladá dívka, dalo by se říct, že dítě, když nás maminka navždy opustila. Byla nemocná, snažila se bojovat, ale nemoc nakonec zvítězila.

Dotek na skle

Bylo to pro mě velmi bolestivé. S tou ztrátou jsem se nemohla smířit, až se najednou u našeho okna jednoho dne zjevil stín a mé ruky na skle se dotkl kdosi zvenčí.

Nejmilovanější člověk na světě

Zemřela mi maminka! Bylo mi pouhých dvanáct let a já se definitivně rozloučila s dětstvím. Ve svém pokojíku jsem se stulila do klubíčka a přikryla se dekou. Dlouhou dobu jsem jen tak ležela a plakala.

Lítost byla taková, že jsem pod dekou vydržela i celé hodiny. Jindy jsem jen tak seděla u svého stolku a prohlížela si starší hračky, které jsem od maminky dostala.

Měla jsem je všechny ve velké krabici, která byla zabydlena pod mým stolkem. Maminku jsem hrozně moc milovala. Byla pro mě nejbližším a nejdůležitějším člověkem na světě.

Starala jsem se o domácnost

Táta byl pořád v práci a já jako jedináček měla na starost vedení domácnosti. Maminka mě toho už jako malou hodně naučila a já jsem se postupně doučila všemu, co bylo potřeba.

Třeba prát prádlo, žehlit, vysávat po celém bytě a chodit nakupovat i do velkého supermarketu. Také jsem se naučila vařit několik jídel, aby měl tatínek něco teplého k obědu, a péct nějaké koláče.

Můj vytvořený svět

Volný čas jsem věnovala učení nebo jsem si často také ráda četla, a pak také svým snům, se kterými jsem vstupovala do světa, ve kterém byla moje maminka. Velmi jsem si přála, aby se vrátila z míst, která jsou pro živé bytosti nedosažitelná.

Přála jsem si to tak intenzivně, že mi z očí tryskaly slzy jako vodopád. Ale pod velkou huňatou dekou mně nikdo neviděl. Bylo mi tak moc smutno a moje srdce zelo prázdnotou. Podzim se rozloučil několika dny krásného babího léta a o své se přihlásila zima.

Ladovská zima

Byla tuhá a náš domek na konci vesnice brzy seděl zasazený do hluboké závěje jako nějaký hříbek, kterému vykukovala jen hnědá hlavička.

Stála jsem a sledovala, jak mé okno v pokojíku zvenku zarostlo mrazivými šmouhami, z nichž některé byly nádherné a podobaly se obrazům moderních malířů. Zima byla se svým zázračným ledovým a větrným koštětem nepopsatelně krásná. Jako z ladovské pohádky.

Přiložila jsem dlaň na okno

Jednou jsem přistoupila ke svému oknu. Mělo tvar čtverce, rozděleného dřevěnými latěmi, natřených krémovou barvou, na stejné plochy. V několika místech se barva odloupla a visela jako šupiny svlékajícího se hada.

„Maminko!“ pronesla jsem smutně a přiložila svoji dlaň na studené okno. Cítila jsem mráz, který se prohryzával zvenčí. Ruku, přilepenou dlaní na okno, jsem držela celou věčnost.

Snad jsem si myslela, že můj dotyk způsobí, že se mrazivé obrázky, namalované kouzelným štětcem, rozplynou.

Přivřela jsem oči a pronesla přání

Druhého dne jsem hleděla překvapeně na otisk dlaně, který byl ale zvenčí. Něčí ruka byla obtisknutá přesně v místech, kde jsem ruku měla včera já. Ale byla z druhé strany. A podle velikosti patřila dospělému!

Týž večer, kdy západ slunce nad zasněženými kopci rozpálil chladivý zbytek dne do červených tónů, jsem ruku na okno přitiskla znovu. A přivřela jsem oči. Moc a moc jsem si přála, aby tu mohla být moje maminka s námi.

Mé tělo zaplavil neuvěřitelný klid

Najednou jsem cítila teplo! Prazvláštní! Přicházelo zvenčí a já měla pocit, že se mé dlaně dotýká druhá ruka. Jako by sklo neexistovalo! Dvě dlaně, přitisknuté k sobě. „Maminko!“ zašeptala jsem se slzami v očích a pak jsem pocítila u srdce náhle krásný pocit. Moje tělo zaplavil klid.

Smutek pomalu odcházel

Moje maminka tady byla se mnou! Dotýkala se mě svojí dlaní. Byla bych přísahala, že za mým oknem stojí lidská postava, která má dlouhé vlasy jako medový pramen. Jako moje maminka. Tak se to dělo každý den.

Maminka se dotýkala mé dlaně a já najednou ztratila většinu smutku. Tušila jsem, že moje maminka se vrací, aby mě z druhého světa svojí přítomností znovu vrátila do šťastného a bezstarostného dětství. A to se po nějaké době skutečně i stalo.

Nakonec přišlo smíření

Čas běžel dál. Zima pominula a přišlo jaro zaplavené barevnými květinami. Slunce zahřívalo moji tvář, když jsem se dívala na kvetoucí louku za naším domem. Přišlo smíření.

Konečně jsem se byla se smrtí mojí maminka schopná vyrovnat a ve svém srdci jsem po dlouhé době konečně zase našla radost a chuť do života.

Blanka P. (62), Beskydy