Pod podlahou jsme našli vzácný čajový servis. Když jsme ho chtěli prodat, stalo se vždycky neštěstí. Ten porcelán byl snad prokletý.

S bratrancem jsme rádi prohledávali starou půdu v domě prarodičů. Na půdě byla podkrovní místnost, která sloužila jako dědečkova dílna.

V podlaze chyběla parketa a dalo se prolézt do prostoru pod podlahou. Nesměli jsme tam, ale jakmile k tomu byla příležitost, neodolali jsme.

Prostor byl poměrně velký a některá místa nebezpečná, hrozilo, že se propadneme o patro níž – babičce rovnou do kuchyně. Stropy nebyly vysoké, nejspíš by se nám nic moc nestalo, největší úraz by byl výprask.

Poklad

Ten den o prázdninách jsme se opět plazili po břiše pod podlahou, vyzbrojeni baterkami. Tentokráte jsme se pustili dál – do míst, kde se prkna nebezpečně houpala. A tam jsme našli krabici.

Nadšeně jsme ji vlekli ven a radovali se, když jsme v ní objevili krásný čajový servis. I my jsme poznali, že je starožitný a musí mít velkou cenu. Překonali jsme strach z výprasku a nesli ho jako válečnou trofej rovnou k dospělým.

Patří do muzea

Servis skutečně cenu měl, a ne malou. Jenže spolu s ním jako by se na nás přilepilo nějaké prokletí. Jakmile jsme ho chtěli prodat, stalo se v naší rodině neštěstí, většinou úraz. Když se to zopakovalo posedmé, běžela babička k místnímu faráři a vše mu řekla.

Farář přišel s názorem, že by možná pomohlo, kdyby se servis umístil do muzea. Jeden místní kronikář zase někde vyčetl, že se jednalo o svatební dar, který dostala dcera jednoho z majitelů domu, kde prarodiče bydleli.

Duchové možná chtěli, aby se na ně nezapomnělo. Servis jsme nakonec tedy věnovali muzeu a naše prokletí, jako bychom tím zlomili.

Jana (63), Chomutov