Byl to obrovský trapas, hanbou jsem se málem propadla. Zároveň jsem ale poznala, že všechno zlé může být pro něco dobré. Ten trapas mi pomohl.

To období mého života bylo jako noční můra. Byla jsem máma samoživitelka. Manžel se jednoho dne sbalil a odstěhoval k jiné.

Nemohla jsem najít práci, chodila jsem po různých brigádách, jako bylo doplňování zboží v supermarketech, úklid, taky jsem dělala pomocnou sílu ve školní jídelně.

Měla jsem gympl, a protože jsem krátce před maturitou otěhotněla, byly moje vize o vysoké škole pryč. Tolik jsem toužila studovat jazyky, vždycky mi šly. Uměla jsem celkem obstojně anglicky a rusky, ale k čemu mi to bylo? Jak roky šly, moje sebevědomí se řítilo ke dnu.

Den blbec

Že bych snad cestovala nebo jinak uplatnila jazyky, to nepřicházelo v úvahu. Byla jsem přesvědčená, že jsem všechno zapomněla. Jednou jsem si našla brigádu v obuvi. V italské firmě.

Byla jsem tam nešťastná už druhý den, protože po mně chtěli, abych zákazníky sama oslovovala, což Češi nemají rádi, a do toho mi přišlo několik velmi nepříjemných zákazníků. Byl to den blbec!

Nemohla jsem se dočkat, až bude konec, a já řeknu, že příště už nepřijdu. A přesně ve chvíli, kdy jsem přemýšlela, jak to vedoucímu řeknu, a kde budu hledat další příjmy, jsem viděla dámu v kožichu, jak krade!

Tuhle chci

Běžela jsem k ní a ječela. Ona nerozuměla, byla to cizinka. Byla jsem v takové ráži, že jsem začala řvát anglicky. Nechápu, kde jsem ty znalosti vydolovala v paměti. „Zbláznila jste se? To je majitelka obchodu!“ zařval mi do ucha vedoucí.

Zarazila jsem se uprostřed věty. Italka pokývala hlavou a podívala se na vedoucího a řekla: „Tuhle chci mít ve firmě jako manažerku! Lidí, kteří mají takovu kuráž, je málo.“ Pracovala jsem tam potom deset let a s majitelkou jsme kamarádky dodnes.

Silvie (58), Praha