Nikdy mi neudělal nic dobrého, dokonce ani v mládí. Teď je z něho pomatený stařík a já se musím starat.
Moji pomoc potřebuje stále, ve dne i v noci. Nemohu jinak, rodina by mě odsoudila! Když zazvonil u našich dveří, skoro jsem ho nepoznala. Byl to vlastně docela šok, co jsem viděla.
Těžce onemocněl
Z pohledného muže, který nenechal jedinou sukni na pokoji, se stala roztřesená troska. Opíral se o hůl, ale i tak jsem se bála, že každou chvíli upadne, a co já s ním? Blesklo mi hlavou, že jsem zrovna doma úplně sama, protože manžel odešel na noční.
Neměla bych sílu ho zvedat! Jirka byl kdysi velký a silný chlap. Samý sval. Široká ramena a rozložitá záda, ruce jako dvě lopaty. Teď byl jako věchýtek. Ale přesto bych s ním měla potíže třeba ho zvedat ze země, kdyby upadl.
Rychle jsem ho pozvala dál, aby si sedl. On mlčky kývl a po chvíli se dal do vyprávění. Lékaři mu diagnostikovali alzheimera a jeho žena, kolikátá už jsem netušila, ho okamžitě opustila.
Neměli jsme se vůbec rádi
Prý za ty jeho nevěry mu nebude dělat služku. V duchu jsem jí dala za pravdu. Jiří nikdy nebyl věrný. Bohužel nebyl ani hodný, nebo dokonce čestný. Poznala jsem to už v mládí. Byla jsem jen o dva roky mladší a o hodně menší a slabší.
Dával mi to náležitě najevo. Neuplynul den, kdy bych od něho neslízla nějakou tu facku, nebo dokonce kopanec.
Nikdy nebyl hodný
Před rodiči se potom tvářil, že se nic nestalo. Že si na něho vymýšlím. Když mu máma uvěřila, a bylo to téměř pokaždé, tak jsem dostala nandáno i od ní, abych nelhala. Přestala jsem si stěžovat a snažila se bráchovi vyhnout. Šlo to těžce.
Bydleli jsme tehdy v jednopokojovém bytě a postele jsme měli od sebe oddělené jen závěsem. Mamka spala v kuchyni, tam bylo nejtepleji. Topili jsme v kamnech na uhlí, které jsem musela denně nosit v kyblících ze sklepa.
Moc jsem se bála, když jsem tam musela jít. Jednou mě tam bratr zamkl a nechal mě tam celé odpoledne. Někdy mám ještě z toho zážitku noční můru. Teď tady seděl v mém bytě a dožadoval se pomoci.
„Uvidíme, co tomu řekne manžel,“ zmohla jsem se na odpověď a doufala, že až přijde ráno z práce, všechno vyřeší. Vyhodí ho na ulici!
Dostal, na co si vzpomněl
Opak byl pravdou. Zmocnila se ho lítost. Prostě se mu zalíbila role zachránce. „No přece ho nevyhodíme!“ domlouval mi. Asi mu nedošlo, že hlavní starost bude spočívat na mně, nikoli na něm. Jen jsem si vzdychla a netroufla jsem si mu odporovat.
Ti dva se asi našli. Hráli spolu karty a popíjeli pivo z lahve. Bratr dostal, na co si vzpomněl. Malou televizi k posteli a vlastně taky tu postel. Polohovací. I jídlo musel mít podle svého gusta. Miloval tlačenku a jitrnice.
A taky nejrůznější tvarohové krémy určené dětem. Ty snědl klidně tři za odpoledne. „Jen mu dopřej, chudákovi. To nevidíš, jak je hubený?“ domlouval mi muž. Zní to ošklivě, ale bylo mi proti mysli mu takhle podstrojovat.
Jeho nemoc se zhoršovala rychlým a možná i pro nás dost nečekaným tempem. Občas nám totiž utekl z domova. Najednou se postavil a odkráčel. Musela jsem ho jít hledat.
Musím se podřídit
Naposled seděl na náměstí a krmil holuby. Prý to dělal kdysi v dětství, ale vůbec jsem mu to nevěřila. Tehdy měl úplně jiné zájmy než krmení ptáčků! Když nás přijela navštívit dcera s manželem, doslova mnou cloumala zlost.
Můj zeť mě začal poučovat, co taková těžká choroba obnáší. Byl chytrý až na půdu. „Tak si ho na chvíli vezmi k sobě, když jsi tak chytrý!“ vyjela jsem na něho. Dcera se urazila. Kvůli bratrovi bych málem přišla i o vnoučata. Nade vše jsem je milovala.
Až v tuto vypjatou chvíli mi došlo, že s nimi možná nebudeme moct jet ani na dovolenou. Jezdili jsme do chatiček k rybníku a moc si to tam užívali. Samým zklamáním se mi chtělo brečet.
Když jsem pohlédla na toho chlapa, co je mým bratrem, nejraději bych mu taky jednu ubalila, za to zkažené dětství. Ale musím se krotit, jinak by mě všichni odsoudili.
Alena M. (65), Kutná Hora
