Teta Libuše byla tak trochu zvláštní, povídala různé příběhy, kterým nikdo nevěřil. Jednou v noci jsme ale se sestrou zjistily, že mluví pravdu.
S mojí mladší sestrou Luckou jsme často jezdily za tetou Libuší – sestrou našeho tatínka. Co si jen pamatuji, tak vždy měla pověst bláznivky, protože se nikdy netajila tím, že mluví s mrtvými a prý má ve sklepě ducha.
Strašidelné příběhy
My dvě s Luckou jsme se jejím příběhům tajně smály a dělaly si z nich srandu. Ta nás ale přešla ve chvíli, když jsme u tety jednou v noci slyšely pláč, který vycházel právě ze sklepení.
Se sestrou Luckou, která je o rok a půl mladší než já, jsme jako malé holky a pak i v době puberty často jezdily k tetě Libuši na starou chalupu. Měla ji na kraji jedné malé vesnice v jižních Čechách.
Kolem byl rybník jako stvořený ke koupání a nedaleko les, kam jsme chodily na houby. Večery jsme povětšinou trávily posloucháním tetiných strašidelných příběhů. Žádnému z nich jsem ale doopravdy nevěřila. To až když se stalo něco z toho, co teta vyprávěla. Od té doby už jsme na chalupu jezdit nechtěly.
Tvrdila, že mluví s nebožtíky
Příběhům od tety Libuše jsem nikdy nevěřila. Mamka o ní vždycky tvrdila, že je bláznivá, že to nemá v hlavě tak docela v pořádku. Už jako malá prý byla podivín. Tvrdila, že na hřbitovech vídá nebožtíky nebo cítí blížící se smrt.
Dokonce v dospělosti skončila jednou v psychiatrické léčebně. Ale i po návratu byla stejná. Stejně bláznivá. Nebyla však nijak nebezpečná – ani sobě, ani druhým. Jen ráda fantazírovala.
Tetu jsme rády navštěvovaly
S mou sestrou Luckou jsme k ní často jezdily. Pomáhaly jsme jí na zahradě nebo s úklidem chalupy a tak trochu jsme na tetu dohlížely. Ta nám na oplátku vařila a po večerech vyprávěla strašidelné příběhy.
Třeba o místním hřbitově, kde se prý o půlnoci probouzí nebožtíci a ona s nimi mluví. Nebo o tom, že když její starší sousedka umírala, přišla se s tetou rozloučit.
Vždycky se mi to zdálo přitažené za vlasy, ale teta dávala příběhům takovou barvitost, že mě málem zmátla a já jí to věřila.
Zastřelený voják
Při poslední návštěvě nám pro změnu vyprávěla příběh o vojákovi v její chalupě. Tvrdila, že co zemřel, z chalupy neodešel. Měly jsme zkrátka věřit tomu, že teta žije s duchem vojáka zabitého ve válce.
„Byl to mladý kluk, který padl během druhé světové války,“ začala tetička své vyprávění. „Tahle chalupa mu svého času sloužila jako úkryt. Tam, kde je dnes obývák, měl ložnici.
Když byla vojska blízko, utíkal do sklepa, kde se ukrýval celé týdny,“ vyprávěla teta tajemně. „A co bylo pak?“ zeptala jsem se.
„Byl zastřelen právě v tom sklepě. Občas je z něj slyšet vzlykání a pláč,“ řekla smutně. To jsme se na sebe se sestrou podívaly a pohledem si řekly, že je teta vážně cvok.
Probudila jsem se uprostřed noci
Tu noc jsme šly spát s Luckou do patra a teta zůstala v přízemí. Ještě v posteli jsme si z toho se sestrou dělaly srandu. „Bubu, tady smutný voják,“ smály jsme se na celé kolo. A pak jsme ulehly.
Nevím přesně, kolik bylo hodin, když jsem se probudila, ale za okny byla černočerná tma. Slyšela jsem, jak se domem line pláč.
Teta spokojeně dřímala
Probudila jsem Lucku, abych na to nebyla sama. „Slyšíš ten divný zvuk? Odkud to jde?“ zašeptala jsem a znovu se zaposlouchala. „Jdeme se na to podívat,“ navrhla Lucka. Napadlo nás, že je to teta, takže jsme nahlédly do jejího pokoje.
Ona však spokojeně dřímala. „Jde to ze sklepa,“ řekla jsem tiše. „Půjdeme to obhlédnout.“ Sestra se sice chvíli cukala, ale nakonec souhlasila.
Vyřítil se přízrak muže
Šly jsme po špičkách, aby dřevěné parkety skřípaly co nejméně. Došly jsme ke dveřím sklepa a zhluboka se nadechly. „Já se bojím,“ špitla sestra. „Neboj, nic tam není,“ pronesla jsem trochu nejistě a otevřela dveře.
„Jsou to jenom tetiny povídačky.“ Došly jsme do poloviny schodů, když se na nás najednou vyřítil přízrak muže. „Utíkej!“ řvala jsem na Lucku.
Křik a bouchání ustaly
Vyběhly jsme schody tak rychle, jako by nám za patami hořelo, zabouchly za sebou dveře a rychle zamkly. Z druhé strany někdo mlátil do dveří. Na nic jsme nečekaly a utíkaly jsme do pokoje, kde jsme v objetí skočily do postele a třásly se strachy.
Poté jsme zaslechly tetu, jak vstala ze své postele. Usedla ke dveřím sklepa a zjevně utěšovala vojáka, o kterém nám vyprávěla. Po pár minutách jeho křik ustal a bouchání také. „Příště mi raději věřte,“ pronesla teta, když procházela kolem našich dveří. A pak ulehla do postele.
Odjely jsme domů
Té noci jsme se sestrou už oka nezamhouřily. Hned druhý den ráno jsme volaly rodičům, aby si pro nás přijeli. Od té doby jsme k tetě už raději nejezdily. Jen jsme od té noci věděly, že teta není tak úplně blázen a toho ducha tam ve sklepě vážně má.
Alice V. (55), Jindřichův Hradec