Naše rodina je posedlá domácími mazlíčky. Pamatuju si to už jako malá a vlastně nikdy nebyl náš dům bez nějakého čtyřnohého miláčka.
Když se s námi rozloučil voříšek Bobo, kterého si máma vzala z útulku, bylo to smutné. Máma říkala, že už nikdy žádného pejska nechce, což bylo pro všechny veliké překvapení.
Prázdný dům byl smutný
Respektovali jsme smutek mámy, ale stejně jsme věděli, že to dlouho bez nějaké té němé tváře nevydržíme. Ostatně to bychom nebyli snad ani my. Maminčin smutek pomalu vyprchával, ale nikdo se zatím neodvážil navrhnout, že by s námi měl sdílet dům nějaký tvor.
Jenomže prázdný dům byl smutný a cítila to i máma. „Tak jo,“ řekla nečekaně u společného nedělního oběda. „Pořídíme si kamaráda. Ale Boba nikdo nenahradí, ledaže bychom pro změnu měli kočku.“ Koukali jsme na ni s otevřenou pusou.
Máma, takový zarputilý chovatel pejsků, se najednou k nim otáčí zády a kdysi upozaděná kočka najednou přichází v úvahu. „Copak se děje?“ zeptala jsem se mámy v domnění, že jsem jenom něco přeslechla. „Co by?“ zasmála se máma. „Kočky jsou přece také kouzelné! A nebudu mít Boba před očima.“
Zchráníme kočičku
Rozhodili jsme sítě. Bývalo zvykem, že jsme se ujímali psů z útulku, možná že jsou i kočičí útulky, ale máma řekla, že chce kotě. Vždycky se prý najdou lidé, kteří koťata nabízejí. „To není o šetření, ale berme to jako záchranu života,“ uzemnila nás. Ale vlastně měla pravdu.
Byl to omyl
Naše pátrání zase nebylo tak obtížné, do týdne jsme měli doma kotě, kterému jsme začali říkat Ferda. Než se ukázalo, že to není kočičí kluk, ale holka. Ale jméno už kočičce zůstalo. „Už je to Ferda, a basta,“ rozhodla máma. „Měnit jména za pochodu může přinášet smůlu.“
Hraje si s námi
Ferda se u nás rychle zabydlela a začala objevovat všechna zákoutí. Někdy to vypadalo, že si s námi hraje na schovávanou. Jukala zpoza rohů a pak mizela. Nemohla se nějak nabažit našeho smíchu, s nímž jsme ji po domě lovili.
A pak přišla spokojená, s ocáskem nahoru a našla si někoho, kdo jí nabídne klín. A hned se uvelebila a začala spokojeně vrnět.
Vždycky se vrátila
Pak už evidentně spokojená zaběhla ke svému pelíšku a uložila se ke spánku.Máma pak jen tiše okřikovala vnoučata, aby už Ferdě dala pokoj.
Po měsíci už nám ani nepřišlo zvláštní, že se po domě prochází kočka a ne pes.Když chtěla ven, stoupla si na parapet v koupelně a třela hlavou o sklo. A vždycky u toho tak nějak kňourala, že se chce venku proběhnout a vyvenčit.
Zpočátku jsem trnula, že se může ztratit. Nebo že ji sousedův vlčák někam zažene, ale vždycky se vrátila na okno a packou dávala najevo, že chce domů.
První signál
Ten osudný den si Ferda s námi hrála jako obvykle. Jen se nějak nápadně vyhýbala kuchyni. Kolikrát loudila u ledničky, a tentokrát nic. „Co tam má?“ divila se máma. A to bylo všechno. Nevšimli jsme si, že z plynové bomby uniká plyn.
Bylo to nouzové řešení, než vyměníme sporák. Vypomohl soused, když jsme byli v nouzi. „Je to jenom provizorium,“ omlouval se.
Na poslední chvíli
Jenže si nikdo z nás nevšiml, že napojení plynu soused neuděl dobře. Náhrada za sporák nefungovala dobře, ale dalo se na ní vařit. Kdyby nad tím někdo zauvažoval, mohli jsme se vyhnout problému. Jediná Ferda vycítila, že něco není v pořádku.
Když si po večeři šel otec do kuchyně zakouřit, najednou tam byla také a byla celá rozježená. Otec ještě zavtipkoval, že ho kočka odnaučí kouřit, když Ferda vyskočila a srazila špatně upevněnou hadici plynové bomby. Z otevřeného konce začal unikat plyn.
To už i otec ucítil plyn a rychle uzavřel kohout na bombě. Už ho ani nenapadlo škrtnout zapalovačem, který měl ještě před chviličkou v ruce. Raději hned otevřel okno. Ferda stála u jeho nohou a pozorovala ho. Tak ji otec vzal do náručí a láskyplně pohladil. Ferda zabránila neštěstí a od té chvíle už na ni nedáme dopustit.
Blanka J. (56), Mikulov
