Když mi bylo kolem padesáti, potkala jsem Janu. Byla to žena plná energie, optimistická a otevřená. Navenek?

Hned jsme si padly do oka a já byla ráda, že jsem našla někoho, s kým si mohu popovídat, koho mohu pozvat na kávu a sdílet s ním radosti i starosti. Zdálo se, že jsme si byly navzájem oporou.

Začátek problémů

Všechno začalo být jinak, když Jana přišla poprvé s prosbou o peníze. Byla v těžké situaci, říkala, že jí chybí pár tisíc na opravu bytu, a tak jsem jí půjčila.

Neměla jsem důvod pochybovat, vnímala jsem ji jako svou kamarádku, a bylo mi líto, že prochází těžkým obdobím. Věřila jsem, že půjčené peníze mi brzy vrátí, jak slíbila.

Peníze nevracela

Jenže čas plynul, a peníze neviděla. Když jsem se jí po několika měsících zeptala, jak to vypadá, Jana se omluvila a znovu slíbila, že mi je vrátí. A tak se to opakovalo.

Půjčovala jsem jí peníze znovu a znovu, vždy s pocitem, že je to jen dočasné a že mi peníze zase brzy vrátí. Ale nikdy se to nestalo. Jednoho dne jsem zjistila, že mi nejenže peníze nevrací, ale že si už od jiných lidí půjčuje i větší částky.

Ačkoliv jsem ji mnohokrát prosila, aby mi alespoň část vrátila, její sliby byly jen prázdné. Stále mi vyprávěla příběhy o tom, jak je v těžké situaci, jak potřebuje čas, ale já začala cítit, že něco není v pořádku. Můj vnitřní hlas mi říkal, že mě využívá.

Bylo to od ní sobecké

Byla jsem zmatená, zklamaná a zraněná. Kdybych to věděla hned na začátku, nikdy bych jí nic nepůjčila. Moje důvěra v ni byla zneužita, a já si uvědomila, že jsem sama sebe oklamala tím, že jsem ji stále obhajovala.

Začala jsem zjišťovat, že nejen peníze, ale i moje přátelství bylo pro Janu jen prostředkem k dosažení jejích cílů. Byl to pro mě hluboký šok. Zůstala jsem s prázdnýma rukama a pocitem ztráty.

Přátelství, kterého jsem si tolik vážila, se změnilo ve zradu. Po nějaké době jsem se rozhodla, že se s Janou přestanu bavit. Bolí to, ale co se dá dělat.

Marta V. (69), Brno