Objevil se u nás doslova přes noc. Dcera se z něho radovala. Nikdy jsme nezjistili, kdo ho postavil. A co víc? Ten sněhulák se choval vážně podivně.

Obleva přišla naráz. Nečekaně. Po několika týdnech mrazu, který svíral krajinu jako železný svěrák, začaly rampouchy, visící na okapu, plakat. Tály! Souvislá bílá pokrývka odhalila zelené ostrůvky poválené trávy.

Před naším domem se na silnici rozlila velká kaluž. A tehdy mi dcera sdělila poprvé tu podivnou věc. „Jééé, tati podívej, někdo postavil venku sněhuláka!“ volala rozradostněně.

Oči, pusa…

Pohlédl jsem z okna na prostranství před domem. Naše rodinné sídlo sedělo jako vejce v hnízdě v řadě stejných staveb. Tvořily úhledně učesaný urbanistický styl v naší slepé uličce. Před domem stál skutečně sněhulák.

Musel ho postavit někdo velmi rychle a zřejmě ještě večer minulého dne. To bylo jediné vysvětlení, proč jsme si toho nevšimli dříve. Popravdě řečeno, si s těmi třemi různě velikými koulemi sněhu nedal moc práce.

Ruce tvořily suché větve, oči naznačoval jen pár černých kamínků, vsazených do bílé koule, pusu tvořil malý, ohnutý klacík. „To je dobré – a že zrovna před naším domem!“ divil jsem se.

Dcera nadšeně vyběhla na ulici a sněhuláka dotvořila – dostal nos a na hlavu starou čepici.

Proč neroztál?

„Ten sněhulák stojí jinde, než včera!“ častovala mě znepokojivou informací dalšího rána moje dcera. Po včerejší oblevě byl vůbec zázrak, že sněhulák ještě stál beze změny před naším domem, napadlo mě. Nebyl menší, alespoň na první dojem.

Ale byl o výrazný kus dál od našeho domu. „To je asi tou oblevou!“ prohodil jsem a rozhodl se vyjít s dcerou ven a sněhuláka prozkoumat zblízka. Zajímavé.

Všude kolem byla sněhová břečka, sněhulák stál téměř uprostřed velkého jezera, které se rozlilo na trávníku před domem. „Je to neobvyklé!“ pronesl jsem uznale. Ovšem daleko větší záhada nás s dcerou čekala příštího rána.

„Tati, sněhulák šel zase o kousek dál!“ Vyšel jsem před dům. Asi mě šálil zrak, ale dcera měla i tentokrát pravdu. Sněhulák „popošel“ téměř k okraji silnice. Stál v moři rozbředlého sněhu jako nějaká bílá skála. Když jsme k němu došli, byl v báječném stavu.

Zmrzlý snad ještě více než včera. Kroutil jsem nad tou záhadou hlavou. Byl jsem jako středoškolský profesor matematiky a fyziky zvyklý řešit i zdánlivě neřešitelné případy. A tak jsem se nad problémem zamyslel.

Všechno se dá vysvětlit?

Tento „zázrak“ měl podle mě naprosto jednoduché řešení. „Sněhulák stál na mírném svahu. Vlivem tání se začal následkem své tíhy a gravitace pohybovat směrem dolů. Sjížděl pomalu jako nějaký lyžař po sjezdovce až směrem k silnici. Dál už byl obrubník, ten sněhulák už nemohl zdolat!“ řekl jsem si.

Dceři jsem situaci pro lepší srozumitelnost nakreslil na papír. „Každá záhada se dá vysvětlit!“ dodal jsem, když jsem obrázek dokreslil. Jenže druhý den ráno jsem při pohledu na sněhuláka jen těžce popadal dech.

Nejenže byl navzdory stoupající teplotě stále vcelku, ale navíc stál na druhé straně silnice! Dcera mě nervózně tahala za rukáv a dívala se na mě tázavě, co na to řeknu.

Hlavou mi kmitla myšlenka, že tady se stalo něco, co moji důslednou logiku rozmetalo jako domeček z karet na všechny strany… Za dva dny sněhulák zmizel docela. Nezbylo po něm nic.

Petr (58), Pardubice