Kdysi jsme s kamarádkou vyrazily na Dušičky na hřbitov, který se nachází vedle zámku. V něm prý kdysi žila šlechta.
Vždycky, když mi babička s dědou vyprávěli nějaké strašidelné historky, strachy jsem se schovávala pod peřinu. Jenže po čase jsem z toho vyrostla a věřila jen v to, co jsem viděla a dalo se to normálně vysvětlit. Když mě ale jednou kamarádka Věra vzala na hřbitov, změnila jsem názor.
Víkend u kamarádky
Věra bydlí v malé obci v jižních Čechách. Když mi volala, aby mě k sobě pozvala, zněla do telefonu dost tajemně. „Babička mi vyprávěla o zvláštním místě. Chtěla bych se tam podívat. Ráda bych, abys šla se mnou,“ zazněla její prosba. „Jasně, proč ne?“ souhlasila jsem a těšila se na nadcházející dny.
Děsivá historka
Věra mě ubytovala v pokoji pro hosty. „Na to místo půjdeme až večer, aby to bylo tajemnější,“ poodkryla svůj plán. Přišla mi tím roztomilá, protože bylo vidět, jak se těší. Na cestu jsme se vydaly kolem jedenácté. „A kam to vlastně jdeme?“ byla jsem zvědavá.
„K místnímu hřbitovu a zámku. Babička mi vyprávěla, co se tam v minulosti dělo,“ pronesla tajemně. „Když se nějaká služebná zapletla s mužem s vyšší vrstvy a z románku vzešlo dítě, museli ho po porodu zabít a zakopat.“ Docela mi z toho tuhla krev v žilách.
„A jak s tím souvisí naše výprava?“ nechápala jsem. „Babička říkala, že někdy, hlavně kolem Dušiček, je na hřbitově slyšet dětský pláč. A mě by zajímalo, jestli je to pravda. Dnes jsou přece Dušičky,“ prohlásila a já znejistěla. V hlavě jsem se proklínala za to, že jsem vůbec šla.
Dětský pláč
Procházely jsme uličkami hřbitova. Vypadal kupodivu vesele. Je divné to o takovém místě říct, ale jak na každém hrobu hořela svíčka, vzbuzovalo to ve mně příjemné pocity. „Ty děti se prý zakopávaly až tamhle vzadu u zdi,“ ukázala Věra.
Už když jsme se k místu blížily, měla jsem pocit, že slyším dětský pláč. Věra v jednu chvíli zkoprněla a zůstala stát. Došla jsem k ní a také se zastavila. V tu chvíli jsem zaslechla snad stovky plačících miminek.
Některá zněla, jako by plakala hlady, jiná steskem. Chtěla jsem udělat krok zpět, abych mohla utéct, ale nešlo to. Tělo jsem měla ztuhlé, nohy jsem vůbec necítila. Jak na tom byla Věra, jsem nevěděla. Nemohla jsem se ani otočit. Jen jsem ji cítila vedle sebe.
Nikdy nezapomenu
Z toho pláče a křiku mě třeštila hlava. Na svíčkách, na které jsem dohlédla, se najednou mohutně rozhořel plamen. Bylo to magické a strašidelné zároveň. Během několika minut jsem cítila, jak ztuhlost těla polevuje.
Věra mě beze slova chytila za ruku a utíkaly jsme pryč. Promluvila až před domem. „Chápeš to, že je to vážně pravda?“ řekla zadýchaně. „Já tomu upřímně moc nevěřila, ale teď?“ sedla si na zem. Hodinu jsme mlčky hleděly do tmy. Nemohly jsme ten zážitek vůbec strávit.
Kateřina L. (53), Telč
