Někdy ten náš život vypadal už beznadějně. Díky soudržnosti a taky notné dávce štěstí se nám ale podařilo všechny nástrahy osudu úspěšně překonat.
Moji rodiče se velmi milovali a svoji vzájemnou lásku si dávali denně najevo. Tatínek třeba dal jen tak mamince pusu a ona ho jen letmo pohladila po vlasech. Vždycky jsem si přála, abych i já našla podobnou lásku.
Čtyři děti daly zabrat
Podařilo se mi to, ale život mi přichystal spoustu překvapení, z nichž po některých jsem ani trochu netoužila. Náš první syn se narodil nedonošený. Lékařům se podařilo ho zachránit, ale musel nosit silné brýle a trpěl mnoha nemocemi.
První dva roky jeho života jsem prožila jako ve snu. Nevyspalá a vyděšená. Nebýt manžela, netuším, jak bych tak náročnou péči o našeho nemocného chlapečka zvládla.
Toníček s notnou dávkou štěstí překonával jednu překážku za druhou a já mu za to porodila sestřičku, po které toužil. Byla zdravá, což jsem po předchozích zkušenostech považovala téměř za zázrak. Uplynuly dva roky a nečekaně jsem znovu otěhotněla.
Tentokrát to byla dokonce dvojčata! Přivítali jsme je na svět samozřejmě s nadšením, ale vše nebylo tak zalité sluncem, jak by se na první pohled zdálo. Nejtěžší bylo tak velkou rodinu uživit.
Pořád jsme jen šetřili
Byla jsem téměř stále na mateřské dovolené a můj muž, Radek, moc peněz nevydělal. Ne že by se nesnažil, naopak. Pracoval někdy i v noci, jen aby si nějakou tu korunu přivydělal, ale přece jen. Mladý a vyučený kluk domů po výplatě zrovna majlant nepřinese.
Moje mateřská padla celá na sušené mléko pro dvojčata, a léky pro Toníčka. Brýle, rovnátka, ortopedické pomůcky a nově i naslouchátko. Často jsme měli k večeři jen topinky nebo bramborové placky.
Byla jsem v koncích
Moji rodiče už nežili, aby nám pomohli, a Radek měl jen maminku, která, chudák, sama potřebovala pomoct. Nastěhovali jsme si ji k sobě a starali se o ni do posledních chvil života. Ona za to všem pletla krásné svetry a dětem dokonce i kamaše.
Měla jsem ji moc ráda! „Takhle to už dál nejde. Půjdu jezdit kamionem a budu vydělávat jednou tolik,“ rozhodl se můj muž a já si mu netroufla odporovat. Radost jsem neměla. Nechtěla jsem zůstávat s dětmi samotná často i týden.
Špatná i dobrá zpráva
„Váš manžel měl nehodu. Právě ho operují,“ ozvalo se jednoho dne brzy ráno z pevné linky telefonu a já málem omdlela. Přežil, ale zůstal na vozíku. Bydleli jsme až ve třetím patře, a navíc bez výtahu. Vůbec jsem nevěděla, co si počít. Vždyť on nemohl ani domů!
S vozíkem se nedostal ani do koupelny. Asi nám pomohlo samo nebe a já byla přesvědčená, že vše zařídila Radkova maminka.
„Sousedko, nechtěla byste si s námi vyměnit byt? Máme o dvě místnosti víc než vy, a navíc v přízemí. Jen je v něm zima, od sklepa,“ oslovil mě soused hned u dveří, když jsem mu otevřela.
Pomohli všichni
Zůstala jsem na něho koukat s otevřenou pusou. On se rozesmál a nebyl k utišení. Nakonec jsme se smáli oba. Byl to dobrák a pomohl mi se svými kamarády se stěhováním i s přestavbou bytu na bezbariérový.
Tenkrát toho nebylo mnoho k sehnání, ale uměl si poradit se vším. Ruce k dílu přiložil i Toníček a ukázalo se, že je velmi zručný a šikovný. Dneska je z něho architekt. Architekt, který měl původně skončit ve zvláštní škole!
Manžel nesl svoje postižení moc těžce. Měl výčitky, že je rodině na obtíž, místo toho, aby ji uživil. „Jen ti visím na krku,“ říkal a smutně dodával: „Najdi si někoho zdravějšího. Já to pochopím!“ Stále dokola jsem ho ujišťovala, že ho miluji a děti taky.
Všechny děti se vyvedly
Nevěřil tomu. Naše holčičky, které jsem od sebe rozeznala jen já, ho neustále pusinkovaly a Toníček mu maloval pěkné obrázky. I ta naše prostřední holčička nám dělala jen a jen radost. Byla nadaná na sport a závodně běhala.
Od rána do večera se u nás stále něco dělo. Večer jsem padala do postele únavou. „Víš, co mě napadlo?“ zeptal se mě jednoho dne skoro o půlnoci můj muž. Ani jsme neměla sílu mu odpovědět.
„Přihlásím se ke studiu, abych mohl pracovat z domova,“ oznámil mi a okamžitě usnul. Ráno jsem nevěděla, zda jeho rozhodnutí byl jen sen, či skutečnost.
Postavil se na nohy
Druhá možnost se ukázala být tou správnou. Radek si nejdřív udělal maturitu a později vystudoval i vysokou školu. Pracuje coby daňový poradce a slušně vydělává.
Začal být konečně sám se sebou spokojený. A my také. Díky naší vzájemné lásce a štěstí se nám všem pěkně žije. Jsme za to osudu moc vděční!
Marie R. (56), České Budějovice
