Když jsem přišla o svého starého psího kamaráda, šla jsem mu na Dušičky dát svíčku na hrobeček. Spatřila jsem tam něco nečekaného.

Artura jsem si vzala z útulku hned po rozvodu a celých čtrnáct let to byl můj velký parťák. Každý majitel psa má asi pocit souznění nebo silného pouta se svým pejskem a je to pochopitelné. Já to neměla jinak.

Myslím si, že naše duše se měly setkat. Artur mi dvakrát zachránil život. Jednou jsem se topila v jezeře a podruhé mě napadl v lese nějaký blázen. Pokaždé svým štěkotem přivolal pomoc.

Nejlepší přítel

Slovy nelze vyjádřit, jak mi pejsek pomohl v těžkých časech, kdy jsem byla po rozvodu na dně. Potřebovala jsem se o někoho opřít, mít nějakou rutinu a společnost.

Artur byl ten nejlepší, to jen díky němu jsem denně vylezla z postele, i když se mi občas nechtělo. Jsem bezdětná a matka žije velmi daleko, takže jsem opravdu válčila s osamělostí. Díky Arturovi jsem se dokonce seznámila se svým druhým manželem.

Když bylo mému psovi asi šest let, poznala jsem se v parku za vtipných okolností s mužem, který zrovna hlídal sestře hárající fenu. Po trapné scénce jsme si zašli na kávu a padli si do oka. Dala jsem na Arturův „čich“.

Nového partnera měl natolik v oblibě, že jsem do toho šla. Věděla jsem, že je Arturek nemocný a má svůj věk, takže konec by se dal možná i očekávat. Bolest to byla ale veliká. Naštěstí mě podpořil manžel, jeho děti a také vynikající veterinářka.

Uspořádali jsme Arturovi moc hezké rozloučení a já si pak vystavila jeho fotky do každého pokoje v domě. Artura jsme pochovali v lesíku na jeho oblíbeném místě. Procházel se tudy nejraději a na palouku pak sledoval z dálky srnky.

Nikdy po nich nestartoval, jen na ně fascinovaně hleděl. Pohřbili jsme ho na podzim, asi týden před Dušičkami. Chystala jsem se přinést na hrob Arturův klacík, kytku a svíčku. Po osamělé procházce lesem jsem cítila zvláštní klid. Jako kdyby mi můj pejsek šel u nohy, jako obvykle.

Srdce z šišek

Stačilo zavřít oči a málem jsem slyšela, jak pobíhá a čenichá kolem. „Arture, vím, že jsi tu se mnou,“ promluvila jsem na něj. Došla jsem k jeho hrobečku a nestačila se divit, co se přede mnou objevilo za dojemný výjev.

Přímo na hrobečku bylo z šišek vytvarované srdce. Je třeba říct, že o tom hrobě nikdo nevěděl. Jen můj manžel. Hlínu jsme nijak neoznačovali, zkrátka jsme věděli, u kterého stromu by měl Artur přesně ležet. Artur navíc smrkové šišky miloval a hrál si s nimi na každé procházce lesem.

Vzkaz z nebe

Myslím si, že to byl vzkaz od něj z nebeského psího hřiště. Dojalo mě to k slzám a hned jsem poslala fotku manželovi. Ten tomu nemohl věřit a myslel si, že z žalu blázním. „Jsi si jistá, že jsi třeba to srdce nevytvořila v slzách a pak ses vzpamatovala? Vždyť to by musel být zázrak!“ A taky že to zázrak byl.

Kamila J. (57), Bruntál