Počítání každé koruny, to byla už řadu měsíců moje každodenní realita. Na vině byl můj nečekaný rozvod, stěhování a taky změna zaměstnání.

Když mi oznámila kamarádka, že mě přijede navštívit, zmocnilo se mě zoufalství. Čím ji pohostím? Samozřejmě jsem jí mohla sdělit trpkou pravdu a přiznat se, v jak špatné finanční situaci se nacházím.

Určitě by mě pochopila! Byla vždycky moc hodná a vstřícná. V tom byl ale ten největší problém. Chtěla by mi pomáhat! Rozhodla jsem se pro jinou cestu.

Propadla jsem smutku

Jídlo nebo rovnou hotové pohoštění si prostě ukradnu, hlodalo mi v hlavě. Jenže jak na to? Nikdy jsem nekradla! Zadala jsem na internet heslo krádež. Nic z nabízených možností mě neupoutalo. Chtělo to něco jednoduchého, co bych zvládla i já, začátečnice!

Nechat se zaměstnat v nějaké výrobně lahůdek a potom je okrást, na to bylo pozdě. Někam se vloupat jsem si samozřejmě netroufla. Vydala jsem se na obhlídku nejbližšího supermarketu.

Pokud si naberu do košíku uzeniny, sýry a nějaká ta rajčátka, kam je schovám? Jak je pronesu? Vždyť mě chytí i ten přitloustlý hlídač. Nic světoborného mě nenapadlo. Vracela jsem se domů smutná.

Nápad čekal před domem

„Budu muset snad onemocnět nebo si přivodit rovnou nějaký úraz,“ říkala jsem si a vtom mi před domem padlo do oka takové to rozvážkové auto známé značky.

Byl na mě zlý

„To je ono. Já si objednám zboží, tedy jídlo u nich, a budu se vydávat za někoho jiného!“ řekla jsem si a hned se mi zvedla nálada. Na druhý den, pozdě večer, jsem si objednala dovážku laskomin. Nechyběla ani veka na chlebíčky a hotové zákusky.

Dvě lahve vína a spousta dalšího. Večer v devět přijel před dům kurýr se svým autíčkem. Čekala jsem na něho venku, pro jistou. Na hlavě jsem měla šátek a na očích takové jen lehce zabarvené sluneční brýle. Nikdo by mě nepoznal.

Převzala jsem dvě tašky a předstírala, že jsem si zapomněla peněženku. Jídlo bylo objednané na souseda z vedlejšího vchodu. Bydlel až v tom nejvyšším patře našeho jedenáctipodlažního domu. Byl to takový hodně nepříjemný vlezlý dědek, co moc rád napomínal děti.

A taky mně, za údajný nepořádek kolem kontejnerů. Zrovna mě, která jsem nic nevyhazovala, neměla jsem totiž co! Telefonní číslo jsem uvedla svoje, jen jsem přehodila pár číslic, kdyby něco, tvrdila bych, že jsem se spletla.

Utekla jsem

Předstírala jsem nadšení: „Už na vás tady čekám, ale, jé je, zapomněla jsem si doma kartu, počkáte prosím chviličku? Moc se omlouvám!“ řekla jsem co nejlíbeznějším hláskem a unavený kurýr jen kývl. Co jiného mu zbývalo?

Ani si neuvědomil, že odcházím s těmi taškami. Zadním vchodem jsem se vyplížila ven z domu a vydala se k domovu. Zde jsem se zamkla a čekala, co se bude dít. Nedělo se vůbec nic! Kamarádku jsem královsky pohostila a zbylo mi i na pár dalších dnů.

„Paní, víte, že toho nepříjemného chlapa okradli?“ sdělila mi s očima navrch hlavy sousedka.

„Prý nechtěl zaplatit za dovezené jídlo. Ale nějaký ten jejich kurýr ho vypátral a pohrozil policií. Tak musel cálovat. Byl prý z toho na infarkt!“ smála se vesele a dávala jasně najevo, jak mu to přeje.

Ani já se netajila nadšením. Všechno klaplo podle plánu. A dokonce včetně nečekané pomsty za příkoří!

Jitka N. (59), Ostrava