Kdysi jsem přišla o dlouholetou přítelkyni. Ještě než zemřela, mluvily jsme spolu o tom, že mi Jitka dá znamení z „onoho světa“.

Jitka byla stejně stará jako já, ale předčasně nás opustila. Nevěřila jsem, že nemoc neporazí, a tak jsem se s ní klidně bavila o posmrtném životě. Když jsme se pak každá ocitla na jiném břehu, přišlo slíbené znamení.

Nejlepší přítelkyně

Jitku jsem poznala v práci, bylo nám kolem třiceti a hned jsme si sedly. Postupem času se z nás staly nejlepší přítelkyně. Nedaly jsme bez sebe ani ránu. Společně jsme prošly mateřstvím, rozvody i přechodem.

Uměly jsme se zasmát samy sobě, a to mě na ní bavilo nejvíc. Dokonce ani během své zákeřné nemoci neztrácela smysl pro humor. „Až zemřu, budu tě strašit,“ dělala si legraci. Já ty řeči neměla ráda. Přestože se léčba její nemoci nevyvíjela nejlépe, neztrácely jsme naději.

Co je po smrti?

Jednou jsme se s Jitkou bavily vážně o tom, co nás čeká po smrti, a ona se mi svěřila, že začíná věřit na posmrtný život. „Dřív jsem byla skálopevně přesvědčená, že pak už nic není. Teď mám jiný dojem.

Zdají se mi sny a mívám taková prozření,“ povídala a hleděla kamsi do dálky. Domluvily jsme se, že kdyby došlo na nejhorší, ozve se mi. V tu chvíli jsme se procházely kolem řeky a najednou se vzneslo hejno labutí a přeletělo nám nad hlavami.

„Pro takovou krásu stojí za to žít,“ řekla. Jitky zdravotní stav se různě měnil a já už neměla o kamarádku takový strach. Někdy mi připadala zdravější než kdy dřív. Věřila jsem, že si život vybojuje.

Opustila mě

Když se ocitla v nemocnici s nějakou komplikací, přinesla jsem jí květiny a snažila se ji pobavit veselými historkami. Netušila jsem, že ji vidím naposledy. Zvládla už mnohem horší stavy, a tak jsem čekala, že se brzy vrátí domů. O to víc mě šokovalo, když mi zavolala její dcera, že je Jitka po smrti.

Duchařská seance

Od té doby jsem střídavě plakala nebo hledala od Jitky nějaké znamení. Zkusila jsem dokonce duchařskou seanci. Myslím, že pokud to viděla, musela se v tu chvíli smát. Žádné spojení jsem nenavázala, a tak jsem uklidila duchařské nádobíčko a šla na vzduch.

Unikla jsem smrti

Blížil se večer a do mě se dala zima, přesto jsem pokračovala podél řeky, když nad protějším břehem vzlétlo hejno labutí. Ihned jsem pochopila, že je to znamení od Jitky. Vracela jsem se domů hluboce zamyšlená nad životem, přátelstvím a smrtí.

Najednou jsem zaslechla zvonit tramvaj. Někdo mě prudce stáhl za bundu zpět na chodník. Málem jsem skočila na červenou přímo do kolejí.

Otočila jsem se, abych poděkovala neznámému zachránci. Stála jsem tam ale úplně sama. Od té doby vím, že mě Jitka vidí z „druhého břehu“, a nejen to – drží nade mnou ochrannou ruku.

Mirka B. (63), Plzeň