Vaření bylo vždycky mojí vášní, ale vařit jen pro mě samotnou mě nebavilo. Tak jsem dostala nápad, jak pohostit více lidí.

Když jsem ovdověla, delší dobu jsem bojovala s osamělostí. Na rozdíl od většiny jsem se ale rozhodla jednat a nezůstat sama po zbytek života.

Zkoušela jsem různé způsoby, jak se s někým seznámit, a nakonec jsem přišla na skvělý nápad, který změnil život nejen mně, ale i mnoha dalším.

Po smrti mého milovaného manžela Ludvíka jsem se ocitla sama v prázdném domě, kde každý kout připomínal náš společný život. Každé ráno bylo těžší vstát z postele.

Cítila jsem se ztracená

Nechtělo se mi ani vařit, protože pro jednoho člověka to přece nemá cenu. A přitom já vaření celý život milovala. Ve dvaašedesáti letech jsem se najednou cítila ztracená, jako by ze mě někdo vyrval kus mého já.

Jednoho večera jsem seděla u stolu, koukala na prázdný talíř a přemýšlela, jak je zvláštní, že jsme jako starší lidé často osamělí právě v době, kdy bychom měli být obklopeni láskou a rodinou.

Najednou mi blesklo hlavou, že nejspíš nejsem sama, že je nás takových dost, možná hodně, a všichni sedíme sami u prázdného stolu s tou samou myšlenkou. Vždycky jsem byla akční osoba a toto vnuknutí mi vlilo novou krev do žil.

Nemusím čekat, až někdo přijde – mohu otevřít dveře cizím lidem, kteří se možná cítí stejně jako já. Bez přemýšlení jsem napsala jednoduchý inzerát a vyvěsila ho na nástěnku v místním obchodě:

„Osamělý/á? Přidejte se na večeři. Sdílejme příběhy, ne ticho. Zavolejte na…“ V tu chvíli jsem ještě netušila, jaký úspěch bude moje akce mít.

Přibývali další hosté

První večeři jsem vařila jen pro tři lidi, ale i tak jsem byla ráda, že nemusím jíst sama. Přišla paní Jana, čerstvá vdova, a pan František, rozvedený už roky a bezdětný.

Nikdo z nás nevěděl, co čekat, ale jakmile jsme si začali povídat, bylo to, jako bychom se znali roky. Začali jsme se scházet pravidelně a přibývali nám další hosté.

Postupně se naše večeře proměnily ve večery plné smíchu, slz a příběhů, které nás všechny spojovaly. To, co začalo jako pokus bojovat s vlastní osamělostí, se rozrostlo do něčeho mnohem většího.

Byt plný lidí

Začala jsem těmto večerům říkat „večeře pro duši“. Staly se mým způsobem, jak vrátit do života barvy. Během pár týdnů se náš kruh osamělých známých rozšířil asi na dvacet lidí, kteří před nedávnem ještě seděli skleslí sami doma u prázdných stolů.

A přemýšleli, co si mají uvařit, jestli to vůbec má smysl. Najednou jsme zaplnili celý byt a často se stávalo, že jsme se k dalšímu člověku, který měl hostit, ani nemohli vejít. Netrvalo to dlouho a František přišel s oním osudovým nápadem.

„Když se nevejdeme do našich bytů, měli bychom si pronajmout rovnou chatu, ne? Pojedeme spolu na dovolenou.“

Už jsem plná síly

Všichni jsme se tomu nápadu smáli, ale další blázen se toho chytil a najednou jsme se v červenci sešli na letišti a letěli do Řecka. A právě tam jsme se s Františkem začali postupně více a více sbližovat.

Když jsme se vrátili zpět do Čech, tak jsme se rozhodli, že spolu zkusíme bydlet. Že přece nemáme co ztratit. A taky že ne. Právě naopak – získala jsem zase báječného muže do života, se kterým si skvěle rozumím a pro kterého každý den moc ráda vařím. Navíc nám můj inzerát vnesl do života spoustu dalších skvělých lidí.

Radka L. (65), Třebíč