Svým dětem jsem se snažila předat jediné. Ať jdou za hlasem svého srdce. Já to neudělala a byla jsem celý život nešťastná. Dnes bych se asi zachovala jinak.

Pocházím z malého města, kde se ještě dnes na rozvod a jiné avantýry pohlíží tak trochu s despektem. Neměla jsem v úmyslu něco takového udělat. Našla jsem si přítele, naše láska byla příliš čerstvá, takže jsme ji tajili. Pak se ale stala ta osudná nehoda.

Okamžik, který změnil životy více lidem. I když se to nezdá, jsou v životě momenty, které vám ten osud změní. Moc takových příležitostí není, ale když obětujete lásku za vděk, pochopíte až později, že jste si tu životní linku měli namalovat jinak.

Osudná nehoda nás spojila

Ne, nestalo se nic mně ani Pavlovi. Tak se moje láska jmenovala. Můj tatínek měl autonehodu a bylo to s ním zlé. Moc zlé. Když ho přivezli do nemocnice, shodou okolností tam byl Petr. Chlapec, který bydlel v našem městě. Byl zde na odběru krve.

Zajímal se, jak mému tatínkovi je. Ukázalo se, že potřebuje krev. Hodně krve, která nebyla k dispozici, až si lékařka uvědomila, že Petr má stejnou krevní skupinu, protože mu ji před tím odebrali. Petr neváhal a daroval krev mému otci, čímž mu tak zachránil život.

Dcera za záchranu života

Tatínek mu byl zavázán a nevěděl, jak se mu odvděčit. Pozvali jsme Petra, jeho rodiče a sestru na oběd. Dost jsme se spřátelili, tatínek si všiml, že se Petr výtečně baví se mnou.

Dospěl k názoru, že se mu líbím, a proto mi kladl na srdce, abych na Petra byla milá. Nenaléhal, ale stačilo jediné gesto, abych pochopila, že jistým vděkem bych mohla být pro Petra já. Já, která jsem ale milovala jiného chlapce.

Byla jsem s ním šťastná, už jsem plánovala rodinu. Petr, nebo Pavel? Dnes bych se asi i vzepřela. I když jste vděční za záchranu života milované osoby, nemůžete vděk vyměnit za osobní štěstí.

Obětovala jsem svoji velkou lásku

Nekladla jsem odpor, protože jsem byla vzorově vychovaná dívka, která se nevzpírala hlavně mužům. Upřednostnila jsem jistou tatínkovu čest před vlastním štěstím.

Pavlovi jsem vše se slzami v očích řekla a on chápal. Stará škola jsme byli zřejmě všichni. Vdala jsem se za Petra, měli jsme tři děti, dva kluky a holku. Jenže jsme si nerozuměli.

Rozvod? To bylo přímo nemyslitelné!

Často jsme se hádali. Rozvod samozřejmě nepřicházel v úvahu. Já jsem od té manželské tísně utíkala k jedinému příteli, kterému jsem se svěřovala. Nebyly to kamarádky, ale Pavel. Nebyli jsme ovšem tajní milenci. Jen jsme si psali dopisy. Celých 40 let. Stěžovala jsem si na vše.

Utajené dopisy dávné lásce

Některé mám dodnes schované i proto, že jsem se je neodvážila poslat. Zdály se mi možná až moc intimní. „Pan XY přišel domů, nacpal si pupek, otevřel si pivo a za chvíli usnul…,“ stálo v jednom ze psaní. Až později mi dcera řekla, že na ta psaní narazila.

Stálo to všechno za to, když jsme se trápili já, manžel i děti? Taková byla ale doba. Ještě než děti odešly z domova, jsme si s manželem zařídili každý svoji ložnici. Žili jsme v jednom domě, ale odděleně.

Žili jsme vedle sebe

Zdálo by se, že tak na sebe nebudeme narážet. Jenže nebylo to snadné. Ta alergie na sebe byla cítit na každém kroku. Denní hádky se staly už běžnou rutinou a děti mi v dospělosti řekly, že by snad byly raději, kdybychom se s jejich otcem rozešli.

Proč jsme my dospělí nedošli sami k takovému závěru? Snad i můj muž by byl šťastnější. Když děti odešly z domova, už neexistovaly ani společné dovolené. Každý jsme jezdili na výlety zvlášť. Vlastně jsem jezdila spíš já, Petr na to moc nebyl.

Po celý život s námi jezdil spíš z donucení. Jak jsem psala v dopisech, spíš byl na gaučink, jak se dnes říká.

Nejedli jsme ani u jednoho stolu

Je pravda, že když jeden z nás vařil jídlo, tak ho přinesl i tomu druhému, u společného stolu jsme ale jedli jen tehdy, když přišla návštěva nebo děti. A co Pavel?

Ten se mezitím také oženil, měl děti, kontakt prostřednictvím pošty jsme udržovali dál, ale nikdy by mne nenapadlo svého muže podvést, ačkoli jsme už jako manželé spolu nežili.

Najednou tu prostě nebyl

Po skoro 40 letech manželství Petr dostal infarkt a zemřel. Bylo mi to líto. Plakala jsem, protože přece jen to byl člověk, s nímž jsem prožila většinu svého života. Měla jsem s ním děti a najednou jsem viděla i pěkné chvilky našeho manželství.

Ty mi ale začernily jiné dopisy. Našla jsem je, když jsem později vyklízela manželovy šuplíky. Kdysi byl na operaci, a potom v lázních. Tam si zřejmě našel ženskou. Psal si s ní, jestli se s ní scházel a došlo k fyzické nevěře, netuším.

V první chvíli to byl pro mě šok. Spíš proto, že jsem o tom nevěděla, než aby mě to bolelo. A nemohla jsem se zeptat, jak to bylo. Další rána v životě. Tehdy jsem si uvědomila, že jsem nebyla šťastná. Od svatby, kdy jsem si nebrala lásku.

Pocity radosti jsem zažívala s dětmi, i když mne mrzelo, že je nemám se svou láskou.

Ach, ty dopisy

Ano, i já jsem si dopisovala s jiným mužem. Ale vím, že mezi námi nic nebylo. I když jsem nebyla v manželství šťastná, nechtěla jsem kvůli svému muži být nevěrná. A pak zjistím, že můj muž měl nějaké tajemství. A byla ta ženská jediná?

Kolotoč otázek v mé hlavě jsem se rozhodla ukončit tím, že jsem napsala Pavlovi. Poprvé po těch letech jsme se znovu sešli. Po těch letech mnoha dopisů.

Myslel na mě

Stále to mezi námi fungovalo. Co však skřípalo, bylo Pavlovo manželství. Nechtěla jsem ho rozvádět, ale po čase přišel sám, že odejde od manželky. Nenamítala jsem nic. Měla jsem radost. Bohužel, než se Pavel stačil rozvést, měl autonehodu a zemřel.

Jeho žena vše zdědila. A nejspíš i ona přišla po smrti svého muže na dopisy. Ty milostné se mnou. Kontaktovala mne a dala mi najevo, že můj muž měl pro mne dárek. Prsten. Jestli mne už chtěl požádat o ruku, nevím.

V každém případě mi má sokyně dala jasně najevo, že ten šperk nikdy nebudu mít. Nešlo mi o hodnotu klenotu, ale o to, co znamenal. Šlo totiž o věrnou kopii zásnubního prstenu mé maminky.

O něm jsem básnila právě už tehdy v devatenácti. A Pavel si to pamatoval. Bylo od něj krásné gesto, že mi ho chtěl dát. Že tu památku nemám, to mne mrzí.

Simona J. (70), Poděbrady