Pro maminku je těžké sledovat trápení dítěte. Pocit se násobí, když vidíte, jak si vaši potomci ubližují navzájem.

S manželem Oldou máme dvě děti. Janičku a Oldu. Byli jsme na ně vždy pyšní. Oba se dobře učili, měli vždy dobrou práci. Jen byli každý z jiného těsta. Přiznávám, že v Oldovi jsem vždy viděla větší dravost. Je manažer, takže musí být přísný. Ale i ve vlastní rodině?

Neustále ji kritizoval a urážel

Když Olda Janičku kritizoval, brali jsme to jako takové sourozenecké popichování. I když jí dával najevo, že v mnoha praktických věcech je nepoužitelná, přimhouřili jsme s manželem oči. Přece Olda je náš syn.

Tak nějak jsme i věděli, že Olda je charismatický pro ženy. A někdy je tak trochu podváděl. S přibývajícím věkem jsme s mužem chápali, že to nejsou dobré vlastnosti, stále to ale byl náš syn.

Krásné společné chvíle nás i našich dětí

Jako rodina jsme se scházeli na chalupě v horách. Byla po našich předcích, takže se dědila z generace na generaci. Patřila tedy nám, rodičům. Můj muž, dokud mohl, ten dům obhospodařoval. Jenže s přibývajícími léty už to bylo nad naše síly. A co s domem?

Logicky nás napadlo, že bude našich dětí rovnocenně. Napadlo nás tedy chalupu na ně přepsat, ať se pak neplatí různé daně kvůli dědictví atd. Jenže jak se ukázalo, nakonec tím hořce zaplatily vztahy naše i našich dětí.

A koneckonců to odnáší i ta malebná chaloupka, která chřadne jako vazby v naší rodině.

Najednou se změnil, choval se odpudivě

Tehdy jsme poznali Oldovu obchodní tvář. Tvrdou, nekompromisní, možná až zlou. Na rodinné poradě se rozčílil, že mít něco napůl se sestrou bude peklo, protože ona se k ničemu nerozhoupe a ten dům spadne.

Rozhádané děti

K Oldovi se přidala i jeho chamtivá žena, která vymýšlela, jak se dům změní na penzion a budou z něj penízky. Jenže Janička nikoho cizího v domě nechtěla. Nešlo se domluvit. Podotýkám, že Olda a jeho žena počkali, až bude dům přepsán, před tím nic nenamítali.

Věděli, že bychom to jinak neudělali. Dnes si říkám, že jsme to měli nechat být. Chalupu by děti zdědily a ať se tu třeba sežerou, jak se říká. Já už bych neviděla to, co mi trhá srdce.

Místo už jen pustne a chátrá, až mne to bolí

Ta chaloupka je předmětem sváru mých dětí. Jednu chvíli se řeší vyplacení toho druhého, pak z plánů sejde. Ani jeden tam moc nejezdí a místečko chátrá. I když se tam seče tráva, nevětrá se a místo pustne.

Místo, kde jsme zažili tolik radosti, a já doufala, že to bude pokračovat dál. Bohužel tomu tak už nebude.

Božena K. (74), Cheb