Nebyla to nějaká romantická láska, jen racionální rozhodnutí, tak trochu z nouze. Nakonec jsem ale našla štěstí a klid!
Byl to takový nenápadný pán. O trochu starší a vyšší asi o půl metru. Nemohu říct, že by mě něčím zvláštním zaujal. Zprvu mi dokonce přišel spíš jako bratr než adept na budoucího partnera.
Stále jen nadávali
Přesto mě nějakým zvláštním způsobem přitahoval. Možná pro svůj vnitřní klid, možná pro pohodu, která z něho vyzařovala, aniž by si to on sám nějak uvědomoval. Byl prostě v pohodě, což se o mně snad nikdy říci nedalo.
Já byla taková vystrašená stará třasořitka. Pořád jsem očekávala nějaký průšvih a vždy se dočkala. Ne že bych něco vyvedla já, ale moji blízcí! Děti za mnou přišly, jen když měly průšvih. Syn dlužil, kam se podíval. A dcera byla stále bez zaměstnání.
Naštěstí byli oba bezdětní. A ještě moje maminka. Táhlo jí na devadesát a stále si na něco stěžovala. I kdyby to mělo být jen špatné počasí. Ale mezi její bestselery patřil nedostatek peněz, špatné zdraví, program v televizi.
Našla jsem bohatýra
Pracovala jsem mnoho let jako uklízečka v nemocnici a práce mě moc bavila. Popovídala jsem si s pacienty, vytřela podlahy, umyla okna a stále dokola. Na nervy učiněný balzám! Výplata byla sice malá, ale stačila mi. Jenže potom už ne.
Přišel mi nedoplatek za energie tak velký, že jsem si musela půjčit. Splácela jsem měsíčně tolik, že mi zbývalo sotva na chleba. A to doslova. Seděla jsem dopoledne o pauze v naší kuchyňce a jedla suchou housku.
„Nabídněte si!“ oslovil mě jakýsi obr v bílém oblečení. Byl to nový zřízenec, věkem v důchodu, ale se silou mladíka. Karel. Choval se ke mně jako nějaký bohatýr z pohádky.
Na tácku měl nějaké dortíky od pacientky. Byl na mě moc hodný, a to mě dostalo. Nemohla jsem na něho přestat myslet. Začal za mnou o pauzách chodit pravidelně a vždycky mi přinesl nějaký pamlsek.
Na nabídku jsem kývla
Jednou si všiml modřiny na ruce, kterou mi udělal syn, když mě dost neurvale za ni chytil. Ani mě to nebolelo, ale on byl zděšený. Prý takhle nemohu žít! „Vezmeme se, co říkáš?“ navrhl a já málem omdlela.
Znali jsme se sotva pár měsíců a dali si jen pár polibků. Nic víc! Samozřejmě jsem nesouhlasila, co by asi tak tomu řekla jeho rodina? Staral se o dva vnuky, rodiče je opustili kvůli drogám.
On si svůj nápad nedal vymluvit a já, po jednom dost velkém incidentu se svými dětmi, nakonec souhlasila. Vlastně tak trochu z vypočítavosti, abych si polepšila.
Šaty jsem si pořídila v bazaru. Nebyly přímo svatební, jen takové letní. A boty mi dala kolegyně, protože ji tlačily. To ostatní zařídil Karel a jeho kluci.
Nikoho jsem nepozvala
V den svatby jsem měla obrovskou trému. Jak se budou tvářit? Nebudou na mě naštvaní? A přijmou mě mezi sebe? Vždyť budu manželkou jejich milovaného dědy! Svoje děti jsem nepozvala ze strachu před ostudou. Jen maminku, která byla po dlouhé době spokojená a na nic si nestěžovala.
Dojali mě
Dobré vztahy jsem neměla ani se svými sourozenci. Mezi námi totiž už od dětství panovala rivalita. Soutěž o neexistující lásku rodičů. A taky strach o bezvýznamné výhody. Třeba o to, kdo nebude muset vytírat, nebo naopak, kdo bude muset jít nakoupit.
V dospělosti jsme se vůbec vzájemně nestýkali. Karlovi kluci mi vlastnoručně upekli dort a moc se jim povedl. Byl trochu křivý, ale o to víc dojemný. Dělaný s láskou. Naše společná ložnice byla vyzdobená nafukovacími balónky a květinami.
Nechyběly ani chlebíčky. Rozplakala jsem se dojetím. Něco tak krásného jsem vůbec nečekala! Já napekla svatební koláčky, což zase překvapilo kluky. Prý ještě nikdy nejedli něco tak dobrého.
Všimla jsem si té proměny
Karlovi to náramně slušelo, i když mu byl jeho starý oblek tak o číslo menší. Za jiných okolností bych se musela smát, ale začal se mi líbit i jako muž. Už pro mě nebyl jen jako sourozenec.
Nechápala jsem, že jsem si nevšimla už dřív jeho krásných očí a úsměvu. Měl krásně vykrojená ústa a na bradě dolíček.
Moc je všechny miluji
Zprvu jsem si dokonce myslela, že vše myslí ironicky. Že si ze mě dělá legraci, když mi tvrdí, jak jsem šikovná a hezká. Že se mu moc líbím. Vůbec jsem nemohla uvěřit, že mluví vážně. Ale on to opravdu vážně myslel. Zamilovala jsem se.
Do Karla i celé jeho rodiny. Konečně jsem se cítila milovaná a šťastná. Stalo se něco, v co jsem nikdy ani nedoufala. Netroufla jsem si! O svatbě jsem řekla svým potomkům skoro s dvouměsíčním zpožděním. Byli uražení a nemluví se mnou. Prý o tom už dávno vědí. Je mi to jedno, nikdy jsem se necítila lépe!
Táňa S. (62), Zlín
