Pokaždé, když jsme s dcerkou na to místo došly, si zacpala uši a chtěla pryč. Rozhodla jsem se zjistit, co se tam kdysi stalo.

Když byly naší dceři Natálce tři roky, chodily jsme společně každý den na procházku do blízkého lesoparku. Kdykoliv jsme tam byly, tak mi dcerka říkala, že nechce jít na místo, kde slyší křičet lidi. Pochopila jsem, že má moje dcera nadpřirozené schopnosti.

Hodná, veselá holčička

S partnerem Petrem jsme měli svatbu až krátce před čtyřicátým rokem. Ovšem i tak byla naše svatba velkolepá, já jsem si ten den připadala skutečně jako princezna. Po dvou letech manželství se nám narodila dcera Natálka. Naše sluníčko.

Natálka byla dítě za odměnu. Hodná, přirozeně poslušná a veselá holčička. Manžel je podnikatel, pracovně je hodně vytížený, často jezdí i na několikadenní služební cesty, a tak jsme se dohodli, že já se budu starat o dům a vychovávat děti a on nás zabezpečí.

Tento model nám perfektně funguje doteď. S Petrem jsme vždycky toužili po velké rodině. Když jsem viděla někde na internetu nebo v časopise rodiny, které vychovávají pět a více dětí, vždycky jsem se rozněžnila. To byl náš sen. Dům plný dětí.

Petr podniká v realitách a musím říct, že ho obdivuji. Už tenkrát, na svůj poměrně mladý věk, uměl vydělat pěkné peníze a luxusně nás zabezpečit. Já se na oplátku snažila o rodinu starat tak, aby byli všichni spokojení.

Naše malé sluníčko

Naše dcera Natálka byla už od narození naše sluníčko. Už od miminka usměvavá. Ani si nepamatuji, kdy naposledy plakala. Už jako maličká byla rozumná a nechala si vše vysvětlit. Nikdy jsem na ni nemusela křičet nebo zvyšovat hlas. A na to, že jí byly teprve dva roky, začínala i hezky mluvit.

Zaběhnutý režim

Každý den jsme měly více méně stejný program. Ráno jsem vstala a rychle poklidila. Pak jsem vzbudila dcerku a nasnídaly jsme se. Jely jsme na nákup, uvařila jsem oběd a po odpoledním spánku jsme vyrazily ven na procházku.

Následovalo podvečerní hraní a příprava večeře. Když Petr dorazil domů, společně jsme se najedli, vykoupali dceru a večer jsme se věnovali sobě navzájem. Občas jsme si otevřeli lahev vínka, pustili si film nebo si jen tak povídali. Prostě rodinná pohoda.

Dcera se náhle rozplakala

Ještě v době, kdy dcera nemluvila, jsem si všimla, že se na jednom místě v lesoparku, kam jsme denně chodily na procházku, chová divně. Zastavila se a zacpala si rukama uši. Potom se rozběhla ke mně a chtěla vézt v kočárku.

Nevěnovala jsem tomu pozornost, myslela jsem si, že je to nějaká dětská hra. Nicméně o pár měsíců později, když se už snažila mluvit a skládat první věty, začala při zmínce o procházce k velkému kameni plačky protestovat.

V okolí jsem nikoho neviděla

„Mami, tam ne! Bojím já tam! Tam křičí lidi.“ Když jsme se jednou odpoledne blížily k onomu místu, dcera si zase zakrývala uši. Přišla jsem k ní, vzala ji do náručí a zeptala se, co dělá. Odpověděla mi, že slyší křik lidí.

Dívala jsem se po okolí, jestli dcera nemá lepší sluch než já a není tu nějaká skupina osob, ale byli tam jen jednotlivci. Vzala jsem ji za ruku a vrátily jsme se domů. Později po svačině jsem si s ní o místu u velkého kamene povídala. Zopakovala mi totéž.

A ještě mnohokrát znovu. Vlastně pokaždé, když jsme se pohybovaly okolo. Petr v tom viděl dětskou hru nebo fantazii.

Místo vykopávek

Mně to ovšem nedalo a zašla jsem do místního muzea, kde pracovali lidé zajímající se o historii našeho kraje.

Dozvěděla jsem se, že na místě dnešního lesoparku se před třemi stoletími střetly dvě menší armády, a archeologové tam v šedesátých letech minulého století našli nějaké vykopávky.

Nálezy datovali do období kolem roku 1757. Nemohla jsem se dočkat, až manžel přijde domů. Vše jsem mu řekla a požádala ho, abychom o víkendu s dcerou k velkému kameni zašli. Petr souhlasil.

Slyší křik umírajících?

Když jsme všichni společně o tři dny později dorazili na místo, dcera reagovala jako pokaždé. Opět si zakrývala uši, opět říkala, že slyší křik lidí a plakala, že chce pryč.

Na místě není žádná cedule nebo zmínka o historické události, ani my o ní nevěděli, takže nás dcera nemohla slyšet, že bychom se o místu v této souvislosti bavili. Je to velice zvláštní. Natálka má pravděpodobně nějaký dar.

Je asi senzibilní a umí se vcítit do tohoto místa. Asi opravdu slyší křik zraněných a umírajících lidí.

Na procházky chodíme jinam

S manželem jsme se pak dohodli, že už tam chodit nebudeme, abychom dceru zbytečně nestresovali. Domluvili jsme se, že za pár let, až bude dcera větší, místo znovu navštívíme a budeme pozorovat její reakci. Uvidíme, co bude.

Evidentně se tam dějí věci mezi nebem a zemí, těžko pochopitelné námi obyčejnými lidmi. Senzitivním jedincům ale utajené nezůstávají. Vnímají je i po mnoha stech letech.

Zuzana K. (50), Vysočina