Společně jsme se domluvili a nechávali si dovážet obědy z nedaleké školy. Ani doprava nebyla drahá, v domě bylo celkem šest manželských dvojic.

Vyšlo to levně a vařili moc dobře. Byla to dobrá nabídka, která se objevila na velkém letáčku s obrázkem pečené kachny. Polévka a zákusek k tomu, sliboval obrázek doplněný informací o ceně.

Fungovalo to

Hned jsme se domluvili se sousedy. „Zkusíme to!“ zněl jednoznačný verdikt. Dovážková služba fungovala skvěle. Kolem jedné hodiny přijelo auto s třípatrovými jídlonosiči, za které jsme předem museli zaplatit zálohu.

V nich jsme našli vždy to, co jsme si předem objednali. Někdo chtěl knedlíky a jiný rýži. K tomu pořádný kus masa a zákusek v podobě nějakého koláčku nebo i pestrobarevného salátu. Byla jsem nadšená. Ubylo mi vaření a taky remcání manžela.

On na nějakou zdravou stravu moc nebyl a zde si mohl vybrat podle svého. Klidně si dal dvakrát za sebou řízek. „To přece nemůžeš tak přehánět,“ domlouvala jsem mu. „Vždyť se ti zvedne cholesterol!“ Jen pokrčil rameny. Prý to střídá.

Jednou byl ten řízek kuřecí a potom vepřový. Na to jsem neměla co říct. Ale tak trochu z pohodlnosti jsem rezignovala.

Jídla ubývalo

Nechtěla jsem přijít o výhody, které mi z této služby plynuly. Po nějakém čase jsem si všimla, že porce jsou nějaké menší. Promluvila jsem si o tom se sousedkou a ta radostně kývla, že souhlasí.

Myslela totiž, že se jedná jen o její dojem, a potěšilo ji, že není sama. I ostatní se přiznali, že sdílejí stejný pocit se mnou. „Není to žádný pocit!“ tvrdil rezolutně jeden ze sousedů a jeho žena se přidala:

„Místo pěti knedlíků jsou jen tři a guláše snad jen lžíce!“ Zavolala jsem do oné firmy a stěžovala si. Zapírali a potom zavolali oni mě. Nikdo z jiných klientů si nestěžoval, jen my, z našeho domu.

Konečně nám došlo, že jídlo někdo krade. Ve chvilce, než jsme si jídlo rozebrali, musel některý ze sousedů trochu odněkud ubrat.

Vyfotil si ji

Napadla nás nejjednodušší možnost. Sousedka bydlící hned u vchodu! Číhali jsme a pozorovali ji zvenčí. Můj manžel nenápadně seděl v podřepu u okénka, ze kterého bylo vidět dovnitř ke vchodu. Konečně auto přivezlo naše obědy.

Řidič ani za sebou nestačil zavřít vchodové dveře, když se vyřítila ona sousedka s rendlíkem a naběračkou. Vrhla se do prvního kastrůlku a nandala si pár brambor a karbanátek. Potom pokračovala k dalšímu a dalšímu.

Rozhlédla se a do kapsy vhodila makový koláček. Po chviličce byla pryč, jako by se nic nestalo. „Tak jsem ji viděl, naši hladovou sousedku,“ vyprávěl manžel a na důkaz ukázal svůj mobilní telefon. Stihl ji vyfotit přímo při činu.

Trochu jsme ji vytrestali

Byla jsem na něho pyšná. Fotka nebyla nic moc, ale jako důkaz určitě stačila. Chtěli jsme za ní jít a vyčinit jí, ale vtom mě něco napadlo. „Vytrestáme ji!“ navrhla jsem a okolní oči se na mě pátravě zadívaly.

„Jak to myslíš, Maruško?“ zeptala se mě kamarádka a moje sousedka Zdenka. Asi myslela, že chci sousedku rovnou otrávit, či co. Seznámila jsem je se svým plánem a dočkala se výbuchu smíchu. Všichni souhlasili! Dala jsem si práci, ale povedlo se.

Od známých a kolegů ze zaměstnání se mi podařilo sehnat pět jídlonosičů. Ty jsem naplnila jedním obědem z plastelíny svých vnuků, písku z pískoviště, oběda nakresleného a vystříhaného z tvrdé čtvrtky a sádrových odlitků nabarvených vodovými barvami. Prostě každý skrýval jiný poklad.

Vztekala se

Tentokrát jsme se u okýnka shromáždili všichni. Seděli jsme jako nějaké vlaštovky vedle sebe a netrpělivě čekali. Pravé obědy jsme si nechali vyndat už před vchodem, aby se nám to nepomíchalo. Bouchli jsme dveřmi, což byl signál pro sousedku.

Vyřítila se i s tím svým kastrůlkem. Když otevřela první kastrůlek, nevěřila vlastním očím! Byla vzteklá a úplně zrudla. Ani si v tom svém vzteku nevšimla, že stojíme vedle ní.

„Krást se nemá,“ řekla jsem a ostatní se přidali. Pěkně jí vynadali. Líto mi jí nebylo. Jeden z obědů, ten ze čtvrtky, byl obzvlášť dobře vyvedený.

Napravila se

Na ten jsem byla pyšná. Vyvěsila jsem ho na nástěnku, aby navždy připomínal její krádeže. Byla na něm vyobrazena kachna, knedlík a kupa zelí. Připadala jsem si jako nějaký Picasso. Ale svoji vinu sousedka uznala. Omluvila se.

Prý chtěla ušetřit a myslela si, že nějakého chybějícího knedlíku či brambory si nikdo nevšimne. Myslím, že lhala. Vždyť ona si klidně uřízla i půlku řízku. Toho by si snad nevšiml jen slepý. Ale každému nám věnovala dárkový balíček čajů.

A obědy si začala objednávat taky! Dokonce je i hlídá. Prý aby nenapadlo někoho dalšího uždibovat.

Marie K. (69), Brno