Neviděli jsme se dvacet let a nevzpomínali na sebe právě v dobrém. Prostě mi to tenkrát stačilo. Ovšem stačil ale jen jeden pohled do jeho očí a ten naše city navždy změnil.

Není to zrovna moc romantické, ale s bývalým manželem jsme se setkali na pohřbu. Byli jsme totiž kdysi hodně vzdálení příbuzní a osud nás zavál na stejné místo. To tedy bylo překvapení. Vůbec mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát.

Koukali na mě úkosem

Vlastně mě nenapadlo ohledně Tondy vůbec nic, protože jsem na něho dávno nemyslela. Vlastně jsem na něho chtěla kdysi co nejrychleji zapomenout. Ani jsem si na něho nevzpomněla. Zaměstnávaly mě totiž úplně jiné starosti.

Už zase jsem se rozváděla a nebyla jsem na to právě pyšná. Když se žena rozvádí poprvé, všichni ji litují a podporují. Soucítí s ní, a dokonce ji utěšují.

Souhlasí s ní, jaká je to smůla, že natrefila na takového nekňubu, pitomce nebo nevěrníka, podle okolností, samozřejmě! Ale podruhé je to už jiné. Každý jen tak kradmo pokukuje, co se zase děje. To slůvko zase je klíčové.

Každý si tajně pomyslí, jestli to přece jen není její vina, ten rozvod. Jestli ona nedělá něco špatně. Ti ještě skeptičtější jen mávnou rukou a řeknou, že si to mysleli už dávno. A nejhorší je takový ten blahosklonný pohled.

Jako že žena snad už dospěje a vyroste z těch svých bláznivin. Že už dokáže ve svém věku něco snést a překonat. Překousnout! Já ale nic překusovat nechtěla.

Nevěra za nevěrou

Můj druhý manžel mi nejen byl neustále nevěrný, ale ještě se nechal ode mě živit. Jako kdyby to byla moje povinnost, či co! Snášela jsem to mnoho let a jednoho dne pomyslný hrnek všech útrap přetekl.

Rozhodla jsem se podat žádost o rozvod, přestože jsem věděla, že to nebude lehké. Ale v tu chvíli mi to bylo celkem jedno. Dokonce i dospělá dcera si vzala do hlavy, že dělám chybu. „Mami, a to chceš zůstat na stará kolena sama? Já tě nezachráním.

Mám svoji rodinu a bydlíme docela daleko, nemohu k tobě věčně jezdit a řešit tvoje citové krize. Ani já nemám zrovna ideální manželství. Ale kvůli dětem jsem se to rozhodla vydržet!“

Dcera mě nechápala

Její káravý proslov mě nepříjemně překvapil. Až doteď jsem od ní nikdy nic nechtěla. A tentokrát jsem ji jen s dětmi pozvala na návštěvu. Přijela bez nich, puberťákům se k babičce nechtělo, bylo mi to jasné.

Žili si už svůj vlastní život, měli svoje kamarády a svůj program na víkend. Měla jsem pro ně připravené balíčky s jejich oblíbenou fialovou čokoládou a taky čokoládovými vajíčky. U těch nevadilo, že jsou jen pro malé děti. Milovaly je i ty velké!

S dcerou jsem se rozloučila v dobrém, ale v duchu se radovala, že je pryč. Dalo mi to práci jí něco peprného neříct.

Tetičku všichni milovali

V týdnu, který následoval, jsem musela jet na ten pohřeb, který mě čekal. Nechtělo se mi, ale nedalo se nic dělat. Tetička přece jen byla moje příbuzná a babička na ni moc ráda vzpomínala coby na mladé děvče.

Měla ji ráda a vždycky si vzpomněla na nějakou historku. Třeba že odřekla svatbu den před jejím uskutečněním. Aby z toho nebyla ostuda, předstírala neštovice a pupínky si vyrobila pastelkou.

Když se hosté smutně rozešli, seděla vesele na posteli a cpala se cukrovím. Zůstala neprovdaná a vždycky tvrdila, že to bylo nejlepší rozhodnutí v jejím životě! No, asi jsem si z ní měla vzít příklad.

Na pohřeb jsem si pořídila drahý černý kostým a taky krásné lodičky, ve kterých jsem se celý předchozí večer učila chodit. Na cestu jsem si nazula sportovní boty a vyrazila. Dojela jsem na poslední chvíli a vcupitala v lodičkách na místo.

Okamžitě přeskočila jiskra

Když jsem se rozhlédla kolem, málem se mi zastavilo srdce. Uviděla jsem bývalého manžela. Hleděl na mě dychtivě, jako by se mě nemohl nabažit. Stačil jeho jediný pohled do mých očí a byla jsem ztracená. Zamilovala jsem se!

Jak to, že jsem zapomněla, jak krásné oči má? Jak jsou tmavě modré, a přitom jasné jako večerní obloha? Jak se blyští, jako by měl v každém oku hvězdu?

Všechno špatné zapomenuto

Nejraději bych vyskočila a vrhla se mu do náruče. Teprve potom mě napadlo, že jsme rozvedení. Všechno špatné je najednou zapomenuto, stačil mi ten pohled do čí. A byla jsem zase ztracená.

Vlastně jsem si už ani nepamatovala, kvůli čemu. Hádali jsme se, ale proč? Vždyť on byl na mě vždycky tak hodný. Ale já na něho taky, nebo ne?

Už žádný zbytečný rozvod

Byla jsem úplně zmatená. Až po obřadu přišel za mnou, pozdravil mě a objal. „Nepůjdeme někam na oběd? Nepopovídáme si?“ nabídl mi a já ihned souhlasila. Oběd se protáhl skoro na celé odpoledne. Slíbil, že mě přijede navštívit, a to učinil hned druhý den.

Přijel a už neodjel. Můj skoro bývalý manžel už bydlel jinde, tak jsem měla místa dost. Datum rozvodu a nového sňatku se minulo jen o pár týdnů. Abych si stačila vybrat nové šaty a taky svatební cestu. Byla jsem přesvědčená, že tentokrát nám to spolu vyjde. Už navždy!

Miluše R. (61), Jičín