Ta mrcha si počkala na třídní sraz a tam to pěkně všem řekla. Podrobně a bohužel pravdivě. Porušila tím slib, že bude mlčet, výměnou za peníze a byt, který jsem jí tehdy přenechala!

Třídní srazy a vůbec všelijaké ty sedánky s bývalými spolužáky, kolegy či známými, mi byly odjakživa protivné. A to je ještě dost slabé slovo. Můj manžel je naopak miloval a vždycky si moji účast vynutil.

On totiž byl můj spolužák, kolega a taky manžel, takže víc než známý. Co jsem tedy mohla dělat, vyvléknout se prostě nedalo. Manžel navíc vůbec nechápal, proč ty srazy tak nemám ráda. Prostě jsme profláknutá dvojka, tak pořád před všemi budeme. A basta!

Dětem se věnoval jako vzorný otec

Všude jsme chodili spolu a získali pověst nerozlučné dvojice. Bylo to nesmyslné a vlastně ironické. My totiž nebyli nerozluční, natož zamilovaní! To ale nikdo nevěděl a ani netušil. On mi stále jen velel a já poslouchala.

Měla jsem s ním tři malé děti, což bylo v mém věku dost pozdě. Prošli jsme tehdy veškerými vyšetřeními, co existovala, než se to konečně podařilo. Všechny tři děti jsem si musela poctivě vyležet, to poslední dokonce od druhého měsíce, v nemocnici.

Možná proto jsem si moc dobře uvědomovala tu katastrofu s nimi zůstat sama. Žádného chlapa bych na skvělou nabídku živit tři hladové krky a jednu věčnu unavenou ženskou, asi jen tak nenalákala. Tak jsem mlčela a poslouchala.

Prostě ideál

A on, můj manžel Vašek, byl coby otec nepřekonatelný. Svoje děti zbožňoval a věnoval se jim, jak jen to šlo. Všechno je naučil. Jezdit na kole i lyžích, potom bruslit a mezi tím i pouštět draky, stavět stavebnice a taky moc hezky malovat.

Dokonce jim koupil takové ty silné trojhranné pastelky, aby měly dobrý úchop. Prostě, ve škole byly za jedničky a on se stal ideálem všech učitelek. O mně jako o matce toho moc nevěděly. A ani nechtěly, vždyť mají takový skvělý případ chlapa.

A já bych jim to třeba mohla kazit. Tu neskutečnou iluzi. A takhle působil můj manžel na všechny. Kdo by mi uvěřil, že je to despota…

Bylo to utrpení

Už při příchodu jsem viděla ty křečovité úsměvy rádoby kamarádů, ale za tou přetvářkou každý něco skrýval. Sotva jsme s tím mým ideálem dosedli na předem určená místa v salonku místního kulturáku, ujala se slova ona. Moje dřívější přítelkyně a spolužačka.

Bylo na ní vidět, že má trochu upito, ale to ji zřejmě povzbudilo k ještě větší otevřenosti. A možná ta její hovornost byla způsobená tím, že jsme si pořídili dost drahé auto a chystali se koupit domek, což se samozřejmě rychle rozkřiklo. Prostě mi záviděla!

Vstala a řečnila

Rozhlédla se kolem sebe, aby si vyžádala klid, a začala: „Tak já vám všem konečně něco řeknu. Kdysi, když se tihle dva brali, jsem měla před svatbou já. S ním! Jejím manželem!“ Ukázala dramaticky ukazováčkem na Vaška.

Tentokrát už bylo ticho, že by člověk slyšel spadnout na zem i špendlík. Ona pokračovala: „To já hloupá jsem se jí svěřila, a dokonce ukázala nakreslený návrh svatebního oznámení. Koukala na mě a tvářila se, že mi moje štěstí přeje. Prý z nás bude nádherný pár!

Jenže druhý den bylo všechno jinak. Už večer si Vaška vedla za ruku a nepustila ho. O týden později měli svatbu. Samozřejmě jsem si za ní došla, ale ona mi jen strčila obálku s dvaceti tisíci. A taky dekret na byt!“

Byl to obrovský trapas

Nadechla se a pokračovala: „Dostala ho od podniku, kde pracovala. A já i Vašek taky. Neměla jsem na vybranou. Živila jsem postiženého bratra, rodiče na nás kašlali a my se s Vaškem chtěli brát tak narychlo hlavně kvůli tomu bytu.

Vůbec jsem netušila, že ho dostala ona! A taky jsem byla samozřejmě na Vaška naštvaná. Nechápala jsem, jak mě mohl tak zradit! Tak rychle, tak ochotně!“ skončila moje bývalá kamarádka Anna dlouhý proslov a v slzách si sedla. Jen já seděla jako opařená.

Vašek totiž nic o mých zákulisních intrikách nevěděl. Vůbec jsem netušila, jak zareaguje. Tvářil se, že se nic nestalo. Že už všechno dávno ví, nebo že je to lež. Ale nebyla jsem schopná odhadnout, zda bude naštvaný. Po chvíli mě popadl za ruku a odtáhl pryč. Ani jsme se na tom srazu nestihli navečeřet.

Vypadala jsem jako smrtka

Doma mi nastalo peklo. Vyčetl mi kdeco. Až naše děti učinily jeho běsnění přítrž. Prý nemohou spát. To ho zklidnilo a přestal. Nastala tichá domácnost. Ne na den či týden nebo měsíc. Nemluvil se mnou skoro rok! Už jsem si nevěděla rady.

Nakonec mě napadlo předstírat nemoc. V mém věku to nebylo až tak těžké. Prodělala jsem několik rentgenů i CT, infuze v nemocnici a užívala hrst léků. Do role jsem se vložila tak vehementně, že jsem dokonce shodila deset kilo, což nebylo vůbec špatné.

Bledou tvář jsem si každé ráno umně vyrobila z bledě modrých očních stínů. Fungovaly skvěle. Byla jsem prostě dokonalá.

Vrátila jsem jí bumerang

Číst mě nebavilo, tak jsem volný čas využila na vymýšlení pomsty. Neplánovala jsem nijak závratnou odvetu, jen něco, z čeho bude mít moje bývalá rivalka trochu ostudy, jako já na tom proklatém srazu. Sedla jsem si k počítači a navrhla si nové oznámení.

Nikoli svatební, ale porozvodové. Jako že se já a Vašek, kvůli Anně a její nehynoucí nenávisti, rozvádíme. Svojí rafinovanou lží, která se už po letech nedá vyvrátit, mi zničila hezké manželství, odloudila milovaného manžela, vzala třem dětem otce.

To vše kvůli závisti, protože tak hodného muže nemá. A jak se asi teď cítí? Je sama se sebou spokojená? Trochu jsem to přehnala, ale ve zlaté barvě to získalo všechno nové grády. Oznámení jsem vzala a rozeslala všem, kteří byli na tom povedeném srazu.

Neuplynul ani den a už mi začaly chodit omluvy. Prý hned všichni věděli, že to nemůže být pravda! Tak proč se tenkrát nikdo neozval? Proč jen slepě poslouchali ty její řeči?

Pomsta zabrala

A taky mi přáli hodně zdraví, protože všichni mysleli, že už jsem skoro mrtvá. Lékař mi totiž nabídl invalidní důchod. Lákal mě, měla bych víc času na sebe a klid od práce, která už mě zmáhala.

Nedokázala jsem si představit, že to tam budu muset vydržet ještě celé dva roky. To moje máma byla dávno v důchodu a užívala si života. Ale i já si ho nečekaně mohla užívat. Zrovna jsem se tiše radovala, jak jsem to stádo bývalých spolužáků zmanipulovala.

Je prostě naivní

Byli takoví už tehdy. Pořád se jim na mně něco nelíbilo, za něco se mi vysmívali. A později v zaměstnání taky. Sešlo se nás tam z bývalé střední rovnou deset. Samozřejmě každý na jiné pozici, ale i tak to byl asi dost velký unikát.

Konečně mi došlo, že člověk si nesmí nechat všechno líbit. Manželo mlčení se dalo vydržet. Stejně mu jednou všechno musí dojít. Nakonec se nechal obměkčit. Prý jsem ho musela hodně milovat, když jsem něco takového udělala. Mýlil se, jako vždycky.

Vše jsem udělala jen z prospěchu. Ale proč ho vyvádět z omylu? Proč mu ničit iluze? Ať se naparuje, ať velí. Hlavně když o nás všechny pěkně pečuje a stará se o všechno, co potřebujeme.

Nějaká ta nezávazná zábava vedle se vždycky najde. Když se o ničem nedozví, je to přece jedno… Život se nemusí brát tak přísně!

Markéta R. (58), Liberec