Babička si to malé selátko doslova vypiplala, děda z něj udělal komika, který bavil svými kousky celou vesnici i náhodné turisty.
Ani nevím, odkud babička to neduživé selátko přinesla. Samozřejmě to bylo od někoho z naší vesnice, téměř každý choval prasata. To malé nic bylo asi desáté v pořadí narozených a podle toho vypadalo.
Babička si jej nesla ve svém šátku, který běžně nikdy nesundala z hlavy. Tentokráte udělala výjimku. To nebožátko strčila hned do trouby. Ale nikoli se záměrem udělat oběd, ale aby se malý pašík zahřál.
Udělala mu v troubě pelíšek a krmila ho mlékem lahví s dudlíkem. Pro nás, děti, to bylo pozdvižení. Dívaly jsme se na babičku, jak se pěkně o selátko stará. A selátko nejenže přežilo, ale rychle rostlo.
Zvyklo si na teplou kuchyň, tam mu udělal děda poležení u pece, kde se často vyhřívala naše kočka Mary a občas byl vpuštěn i voříšek Punťa. Z těch tří se stala přátelská trojice.
Ovšem ten, kdo si Pašíka Vašíka, jak jsme mu začali říkat, nejvíce zamiloval, byl dědeček. Věnoval se mu každý den. Ani o své děti se prý tak nestaral – tvrdila babička. Děda Vašíka také učil.
Léčitel duší
Kdo by to byl řekl, jak bylo to prase inteligentní! Pašík Vašík se naučil nosit mysliveckou čepici a povaloval ležérně cigáro v koutku své tlamy. Tvářil se u toho vždycky náramně důležitě, zvedl rypák a posadil se na zadek, zvedl přední kopýtka a „dával pac“.
Nepropásl žádnou návštěvu, přiběhl k brance a klaněl se uctivě jako nějaký lokaj. To dědečka inspirovalo k tomu, aby mu dával na krk motýlka. Prase pokaždé doprovodilo naše hosty až do kuchyně, a tam chtělo „zaplatit“.
Nehnulo se od stolu, dokud mu příchozí nedali nějaký pamlsek. Jedl všechno – i kyselé okurky. Vašík se rychle proslavil po celé vesnici a okolí, brzy k nám začali přicházet i neznámí lidé, aby ten „vepřový úkaz“ viděli na vlastní oči.
Pašík Vašík se za těch krásných dvanáct let, co s námi žil, vypracoval na léčitele smutných a nemocných duší. Naučil se díky dědečkovi tolik roztodivných kousků, že dokázal rozesmát každého.
Když pašík zemřel na infarkt z té své neuvěřitelné tloušťky, smutek ovládl všechny v našem okolí.
Tři nejlepší kamarádi
Nejhůře to nesli jeho kamarádi – kočka a pes. Pašíka pohřbil děda na zahradě pod jabloní, kde Vašík rád s dědečkem vysedával. Tam pak později pohřbili i Punťu a kočku Mary, aby byli ti tři kamarádi navěky spolu ve zvířecím ráji.
Tato moje vzpomínka na dětství mi utkvěla v hlavě navždycky. Kdykoli vidím prase, musím si říct, jak učenlivé a inteligentní zvíře to je. A jaký to je skvělý komik!
Marie (63), Mostecko
