Ten spor začal už před mnoha lety. Přeli jsme se o malý rybník za našimi domy. Vůbec jsme tehdy netušili, že patří už dávno někomu jinému.
Jen stěží bych se dopátrala, kdy ten letitý spor mezi našimi rodinami začal. Sahá hluboko do naší rodinné historie. Ustal po válce, když nám komunisti všechno vzali, jak si ale pamatuji dle vyprávění prababičky, tak to byl častý střet zájmů odnepaměti.
Komu ten malý rybníček u našich dvou domků patří? Během minulého režimu nám to bylo jedno, jako dítě jsem jen slýchala, jak babička s dědou říkají: to je náš rybník! Jenže to samé jsem slyšela i od sousedů. Můj bratr se kvůli tomu dokonce dvakrát popral ve škole se sousedovic Tondou.
Náš rybník!
Řešilo se to až v ředitelně, kde jim soudružka zástupkyně vysvětlila, že tohle je přece majetek nás všech. A tak to naše generace nikdy neřešila – až přišla devadesátá léta a s nimi restituce.
Tehdy se přihnal bratr s tím, že ten rybník musíme oplotit, aby se v něm cizí neráchali, a nasadit do něj nějaké ryby. Vykřikoval to na zahradě tak dlouho, až se vypotácel soused Tonda ven a zařval na celou obec: „To je náš rybník!“ A bylo to tu zase!
Kdyby nebyl mezi nimi plot a já nedržela bratra a sousedka souseda, bili by se jako ve škole. Byla sobota, a tak jsme vyrazili za starostou domů, kde jsme nepochodili. Trávil údajně víkend na návštěvě u tchyně.
Na okrese
V pondělí jsme s bratrem stáli před obecním úřadem za pět minut osm, a byli jsme až druzí, protože soused tam stál o pět minut dříve. Starosta nás nepřijal. Sekretářka tvrdila, že má jednání na okrese.
Když jsme ale odcházeli, zahlédla jsem ho za záclonou v okně. Během těch 300 metrů domů jsme se stačili se sousedem a jeho ženou zase pohádat. Křičeli jsme na sebe na návsi i doma za plotem.
A protože se začali navážet i do mého muže, řekla jsem mu to hned, jak přišel z práce domů. Lomcovali pak s bráchou sousedovic plotem tak silně, že vytrhli dvě plaňky. Nakonec jsme naskákali do auta a vyrazili na okres, dokud jsou úřední hodiny.
Tam to přece musí mít zapsáno také, komu vlastně rybník patří! Soused se ženou tam, jako na potvoru, dorazili také.
Konečně smír
Jaké bylo naše překvapení, když jsme se dozvěděli, že rybník nepatří ani jednomu z nás. Jak se to mohlo stát? Někdo ho prý už dávno, ještě před válkou, prodal. Zda to byla naše rodina či rodina sousedů, jsme se nedozvěděli.
Patří to nějakému advokátovi z Prahy, řekla úřednice. Odcházeli jsme odtamtud jako zmoklé slepice. Když si ale ten rybník před časem oplotil a nasadil do něho kapříky, tak jsme se tam všichni společně i se sousedem podhrabali.
Máme tam svoje místečko, kudy mu tam můj muž, bratr i soused Tonda lezou a pravidelně si zpestřujeme jídelníček nějakým tím kapříkem. Nejkrásnější na tom je, že se od té doby se sousedy nehádáme, táhneme za jeden provaz.
Naopak občas společně posedíme na zahradě a bavíme se na úkor toho Pražáka, co nám všem vyfoukl rybník!
Blažena (60), jižní Čechy
