Roztomilí andílci se během krátké doby změnili ve smečku dravých šelem. Šarvátky, křik a neustálé boje o hračky byly u nás denně.

Stáli jsme před rozhodnutím, zda jsme schopni šest dětí zvládnout. O pěstounství jsme nikdy neuvažovali. Vychovali jsme s manželem tři slušné holky.

Všechny vystudovaly a získaly práci, která je baví a přináší jim i slušný zisk. Od nás nic nechtěly, ani půjčit! Natož nějaké drahé dárky.

Měli tři sourozence

Život ale přináší překvapení a nám se jedno, hodně nečekané, přihodilo. Díky svému zaměstnání jsem měla možnost zachránit tři chlapce před dětským domovem, kde by museli pobývat dlouhých deset a víc let. Až do svých osmnácti.

Pěstounů je málo a v pubertě si už tolik chlapců vezme málokdo. Moc dlouho jsme se nerozhodovali. Děvčata v té době studovala vysokou školu a my se s manželem odpoledne tak trochu nudili. Říkali jsme si, že si s chlapci budeme vzájemně prospěšní.

Oni získají domov, my parťáky ke sportu. Vyřízení žádosti proběhlo nečekaně rychle. Hned, co k nám kluci přišli, se objevili jejich tři nevlastní bratři z otcovy strany.

Kluci nebyli k zvládnutí

Děti se neznaly, ale nám bylo líto těm dalším třem nevyhovět. Stali jsme se pěstouny šesti dětí. Pořídit postele, skříně, vybavení a taky uzpůsobit obývák a kuchyň tolika lidem nebylo nijak snadné. Finančně ani prostorově.

Měli jsme sice domek, ale malý a stísněný. Bylo zřejmé, že manžel bude muset zrekonstruovat podkroví, aby měli všichni noví členové rodiny příjemné pohodlí. Se vším, i s množstvím hrnců a nádobí, které jsme nutně museli nakoupit, jsme počítali.

Co nás ale dost nemile překvapilo, bylo chování přijatých chlapců. Jako kdyby zkoušeli, co všechno vydržíme! Třeba při nakupování nových bot jsme nebyli schopni jim je ani v klidu vyzkoušet, jak zlobili.

Nikoho jsme nezajímali

S holičem to bylo podobné a s oblečením taky. Bylo mi do pláče. Došlo mi, že jsme svoje síly hodně přecenili! Už jsme zapomněli na pubertu svých dcer, která taky nebyla právě ideální, a to jsme měli holky odmalička.

Natož kluci, kteří zažili těžké dětství s matkou alkoholičkou a otcem drogově závislým. Matka se léčila a získala pěkný sociální byt i invalidní důchod. Žila si jako v bavlnce a výživné neplatila. Nemusela, soud jí žádné nestanovil.

Z péče o děti jsem byla čím dál víc unavená. Vyčerpaná a vystresovaná. Neuplynul týden, kdy by se k nám nepřišla podívat sociální pracovnice z úřadu. Prý zda jsou u nás chlapci spokojení!

Podržel mě manžel

Na povinném školení pěstounů jsem se dozvěděla, že přijaté děti potřebují telefony té nejdražší značky, aby zapadly dobře mezi svoje vrstevníky ve třídě. To by v našem případě činilo rovných sto dvacet tisíc! Připadala jsem si jako ve snu.

Manžel byl rovněž dost zklamaný. Čekal, že bude s chlapci sportovat, hrát fotbal, běhat a jezdit na bruslích, které jim i sobě pořídil. Jenže oni chtěli jen koukat do tabletů.

Jednou večer, když jsme mlčky seděli u televize, aniž bychom vnímali, co dávají, mě manžel z ničeho nic pohladil po ruce. Dal mi pusu a pohladil mě po tváři. Nic hezčího jsem dlouho nezažila. „Neboj, my to zvládneme. Jen musíme vymyslet, co na kluky bude platit!“

Vše bylo na seznamu

Měl pravdu, ale co bychom vymysleli, mě nenapadlo. Ráno mi předložil písemný rozpis všech denních úkonů a povinností. Nejen jejich, ale i našich! Pěkně přehledně, aby i oni viděli, že se nenudíme. Bylo toho hodně, když to člověk viděl takhle na papíře.

I kluci koukali. Připadala jsem si trochu jako v tom filmu Pelíšky, ale legrace to nebyla. Zprvu se nám dařila plnit sotva polovina vytyčených povinností. Později se vše začalo zlepšovat.

Kluci už nepřipomínali dravé šelmy. Beránci nebyli, to bych přeháněla, ale k rozverným štěňátkům by se snad přirovnat dali.

I ona dostala úkol

Když přišla opět ona sociální pracovnice, předala jsem i jí seznam úkolů, které jsem od ní potřebovala. Koukala dost vyjeveně, co si to dovoluji, ale odporovat si netroufla.

Uběhlo dost let a kluci jsou dospělí. Rádi s námi na začátky u nás vzpomínají. Zvu je na nedělní obědy a oni přicházejí i se svými děvčaty. Zavládla pohoda a klid.

Zdeňka P. (68), Liberec