Problémy se kupily jeden za druhým a k jejich vyřešení jsem vyzkoušela snad úplně všechno. Zbývala jen návštěva kartářky, kterou jsem ale nebrala příliš vážně.
Můj celkem všední a obyčejný život se nenápadně začal měnit v drama. Nebo možná jen nějakou nepovedenou novelu z pera škodolibého scenáristy. Navenek se vůbec nic nedělo.
Měla jsem krásný život
Byla jsem vdaná za celkem normálního a průměrného chlapa, což po tolika letech společného života nebylo vůbec málo.
Vychovala jsem s ním dvě děti, což sice není nic světoborného, ale dnes to není běžné, a dokázala jsem si udržet zaměstnání dlouhých dvacet let, což už docela světoborné bylo, při dnešním propouštění a nejrůznějších změnách.
Měla jsem tedy všechny důvody být spokojená a na nic si nestěžovat. Ani zdraví mě nijak významně netrápilo, i když nějaké ty mouchy se vždycky našly. Ale koho by v mém věku nebolely klouby a netrápil zrak?
Nebyl úplný ideál
Na brýle jsem si potrpěla, nechtěla jsem vypadat jako z nějakého filmu pro pamětníky. Nezbylo mi nic jiného, než za ně utratit docela majlant. Ale manžel se nijak nevzpíral. On vůbec peníze nijak neřešil, na rozdíl od manželů mých kamarádek.
Jedné kontroloval její muž, co vaří, aby zbytečně neutrácela, a té druhé zase ten její zakazoval kupovat oblečení. Prý to staré stačí, když už i ona je taky stará. Taková nehoráznost! Nebylo jí ještě ani šedesát a měla chodit v nějakých retro svetřících?
Naštěstí se móda vždycky pravidelně vracela, tak to vylepšovala pěkným make-upem. Na to ona byla odborník. Ale abych manžela jen nechválila. Jednu docela protivnou vlastnost přece jenom měl. Nesnášel ženské při těle.
Vždycky o nich s despektem prohlašoval, že jsou líné a moc se cpou. Ale já byla přesvědčená, že tak lehké to není. Byla jsem příkladem.
Změna přišla rychle
Přibírala jsem snad i jen z pohledu na nějakou kuchařskou knihu. Musela jsem se moc a moc hlídat, aby mi kila nestoupala jako zběsilá. V mládí jsem s váhou neměla problémy a dokonce jsem si dala bez výčitek i sladkou limonádu nebo malé pivo.
Teď jsem už mnoho let nevečeřela a sacharidy byly pro mě synonymem jedu. Jen co mi váha zakolísala směrem nahoru, měla jsem po náladě. Čekal mě jeden z mnoha hladových dnů. Tak jsem nazývala období půstu, kdy jsem nejedla vůbec.
Tahle metoda neměla co dělat s nyní módním přerušovaným půstem. Já ji vymyslela už dávno. Ale žádné nebe není bez mráčku. Neměla jsem si na co stěžovat a nenapadlo mě, že se to hodně rychle změní.
Začalo to jednoho ráda, když jsem z postele šlápla místo na koberec do ledové vody. Soused nás nenápadně přes noc vytopil a ani o tom nevěděl. Smůla pokračovala v zaměstnání, kde mě navštívila nečekaná kontrola a nedopadla nejlépe.
Ne že bych něco přímo zanedbala, ale nelíbil se jim můj systém v ukládání dat. Je to složité, ale stálo mě to prémie, což mě štvalo ze všeho nejvíc.
Pořád karamboly
A aby toho nebylo málo, volal syn, že si vymknul kotník a bude muset zůstat na neschopence. Splácel vysokou hypotéku a mně bylo hned jasné, co ode mě očekává. Finanční pomoc! Uklidňovala jsem se, že se prostě jedná jen o špatný den, ale nebyla to pravda.
Další den přinesl další nepříjemnosti a ten následující rovněž. Ta největší mě teprve čekala. „Manžel ti asi zahýbá, nerada to říkám, ale jsem si skoro jistá,“ informovala mě kamarádka a tvářila se, jako by vypukla třetí světová válka. Věřila jsem jí.
Byla hodná a něco tak odporného by si nevymyslela. Navíc na ní bylo vidět, jak jí je to nepříjemné. Svěřila jsem se jí se všemi dalšími problémy a ona rezolutně prohlásila: „Chce to kartářku. Vypadá to, že tě někdo proklel!“
Váhala jsem
Málem jsem se smála, ale nakonec jsem šla. Z toho, co mi řekla, jsem nevěřila ani slovo. Svoji sokyni jsem měla zlikvidovat a syna vypakovat. A taky se přestat trápit hlady. Prý až tu manželovu milenku uvidím, pochopím!“ Šla jsem od ní a kroutila hlavou.
Takový primitivismus. Nic z toho jsem neudělala. Byla to škoda. Moje tvrdá hlava mi v tom zabránila.
Měla jsem víc věřit radám
Kdybych poslechla, mohla jsem svoje trápení zmírnit, nebo i odstranit. Tu jeho milenku jsem totiž viděla, až když se chtěl stěhovat k ní. Byla vyloženě tlustá! Ani syn nebyl takový andílek, jak jsem předpokládala.
Prodlužoval si neschopenku, jak to jen šlo, jen aby nemusel do práce. Díky další a důraznější domluvě kamarádky jsem všechno konečně pochopila. Sjednala jsem nápravu a manžela pěkně držela doma. Spadl mi hřebínek a jsem pokornější. Poslouchám rady druhých nebo alespoň o nich přemýšlím.
Anna R. (62), Písek
