Já a Bětka jsme byly nejlepší kamarádky od základky. I když jsme poté šly každá na jinou střední, stále jsme se vídaly. Až do jisté doby.
Byly jsme jedno tělo, jedna duše. Chodily jsme na zábavy, řešily jsme své problémy, drbaly jsme ostatní holky. Samozřejmě jsme probíraly i naše muže. Já jsem byla spíš nevázanější, Bětka vždy toužila po velké rodině. Chtěla se brzy vdát a mít velkou rodinu.
Rozmlouvala jsem jí to. Ne nijak zákeřně, jen jsem jí chtěla ukázat, že má přece čas. Jednou přišla s tím, že se bude skutečně vdávat.
Rozmlouvala jsem jí to, ale nedala si říct
„A tos mi o něm neřekla dřív?“ trošku jsem jí vyčetla. „Známe se fakt krátce,“ vysvětlovala mi, že Karla potkala tři měsíce předtím. Bylo to brzy. Ale ona byla rozhodnutá.
Nechtěla jsem jí nic vymlouvat, taktně jsem jen zkoušela radit, ať si to pořádně rozmyslí. Konkrétně půl roku po začátku jejich známosti jsem jí šla za svědka.
Byla spokojená, tak jsem ji podpořila
Karel byl sympaťák, mé přesvědčení, že by se měli znát lépe, mne ale nepustilo. Uběhlo několik let. Narodily se jim děti. Působili jako spokojená rodina. Já jsem byla stále svobodná. A Bětka se mi párkrát svěřila, že už to není, co to bývalo.
Měli i menší problémy, ale kvůli dětem zůstali spolu. Aha! Netušila jsem, že je to brzy? To jsem si říkala.
Selhala jsem
Jednou jsem měla cestu kolem jejich domu a řekla jsem si, že se u nich zastavím. Doma byl jen Karel. „No jen pojď dál, rád tě vidím,“ vyzval mne, ať si popovídám s ním. Nevadilo mi to, brala jsem ho také jako kamaráda. Onen den a večer jsme se moc nasmáli.
Vypili jsme i nějakou tu sklenku. Nedošlo k něčemu vážnějšímu, polibky tam ale byly. Raději jsem rychle zmizela, vábení zakázaného mne ale nutilo na Karla stále myslet.
Byl konec všemu
Začali jsme se scházet a já si uvědomila, že si stále víc rozumíme. Bylo mi hrozně, ale nedokázala jsem si pomoct. Nakonec jsem řekla Karlovi, že to dál nejde. A on se s Bětkou rozešel. Neřekl jí, že kvůli mně. Byla ale jen otázka času, kdy se to dozví.
Samozřejmě mě chtěla vidět, aby se mi svěřila se svým trápením. Řekla jsem jí pravdu. Bylo to v kavárně. Nechtěla křičet. Jen si pamatuji, že nic neřekla, jen vstala, odešla a od té doby jsme se neviděly.
Kamarádství skončilo. I pletky s Karlem. Dodnes mne to mrzí. Nejlepší kamarádka, a já ji zradila.
Lída J. (64), Most
