Vždycky jsem měla plnou peněženku drobných a nevěděla, co s nimi. Potom mince začaly ubývat. Byla to záhada.

Nakupovala jsem stále na stejném místě a taky celkem podobný sortiment. Přestože mi vždycky zbývalo hodně kovových mincí, nyní jsem jich měla v peněžence sotva pár. Samozřejmě mě napadlo, že někdo má moje podivné ztráty na svědomí, ale kdo?

Viníka jsem hned nenašla

První mě napadla moje malá vnučka. Že by si od svojí hodné babičky nenápadně půjčovala na žvýkačky? Vnučka ale nějakou výpůjčku z mojí peněženky popírala a já jí věřila. Musela jsem ji uklidňovat, že ji nepodezírám. Dalším na mém seznamu byl manžel.

Nebral si nenápadně na pivo? Ale vrtěl uraženě hlavou, že nikoli. Přece není takový chudák, aby si půjčoval od manželky, a ještě potají. Měl pravdu a já se trochu zastyděla. Nikdo jiný mě nenapadl, tak jsem si říkala, že už možná ani nevím, co dělám.

Třeba mince trousím někam na dno kabelky nebo mi padají u kasy. Ale ani když jsem si dávala pozor, nic jsem nezjistila.

Podezření jsem měla

Potom jsem přistihla kolegyni, jak je podivně natočená k mojí židli. Kabelku jsem měla pověšenou přes opěradlo a ona byla v takovém divném náklonu. Jako by v kabelce něco hledala. Když s sebou nápadně trhla, došlo mi to. To ona mi vybírá drobné!

Korunka ke korunce, jak se říká…. A dokonce by to na ni i sedělo, byla to vyhlášená skrblice. Na narozeniny i svátek si brala pravidelně volno, nebo alespoň propustku, aby nemusela dělat nějaké občerstvení pro ostatní.

Přemýšlela jsem o pasti na zlodějku

Dělala jsem, že nic nevidím, ale usmyslila jsem si, že ji odveta nemine. To přece nejde, okrádat spolupracovníky, a vůbec, krást se nemá! Nasypala jsem si do peněženky opravdu hodně drobných.

Peněženku jsem obalila igelitem, protože mince jsem pomazala zvlášť páchnoucí mastí. Dala mi ji kamarádka, zbyla jí z veteriny. Kdysi s ní mazala pejskovi nějaký ekzém.

Mast nešla smýt ani mýdlem, musela jsem si koupat ruce v octu, abych ten odér ze sebe dostala. Nastražila jsem past a čekala. Chvíli jsem postávala na chodbě a potom vrazila do kanceláře.

Zápach nešlo zamaskovat

Kolegyně stála nad mojí kabelkou a místností se šířil strašný odér. Zapírat nemělo cenu. Málem se hanbou rozbrečela a peněženka, kterou právě držela v ruce, jí vypadla. Cosi začala koktavě vysvětlovat, ale zastavila jsem ji.

„Nemá to cenu, nechci nic slyšet!“ zpražila jsem ji. Sebrala se a utekla, nejspíš domů. Kolegům, kteří se právě kvůli tomu odéru vyrojili na chodbu, jsem vše řekla. Pomsta byla dokonalá.

Pavla S. (61), Liberec