Pozvánka na sraz spolužáků po čtyřiceti letech ve mně vyvolala ty nejhorší vzpomínky. Ve třídě mě všichni měli za otloukánka a šeredu.
Nejhorší bylo, že rodiče o tom nechtěli ani slyšet. Prý musím něco vydržet! Bylo to k nevydržení a nikde jsem neměla zastání. Ve škole mě zatím oslovovali: Ty šeredo! a já si na to opravdu zvykla.
Někdy jsem si říkala, že to snad ani nikdo z nich nemyslí vážně, ale myslel. Každý den jsem chodila ráno do školy se strachem, co mě čeká. A vždycky mě opravdu něco čekalo.
Utrpení na střední
Ztracené přezůvky, židle umazaná od voskových pastelek, zdemolovaná skříňka a mnoho dalších maličkostí, jak moji spolužáci hodnotili tyto své zlé počiny. Jako by se předháněli, kdo mi co udělá horšího. Ale vždy jen tak, aby jim to všechno prošlo.
Nikdo neměl nikdy žádný průšvih. Já ale nežalovala, věděla jsem, že by to bylo marné. Nenašel se nikdo, kdo by se mě zastal. Bylo nás ve třídě jen dvanáct, z toho deset děvčat, a ta držela při sobě.
Taky to nebyly žádné krasavice, ale docela normální holky s pupínky na obličeji a občas i nějakou tou nadváhou. Nakonec měli ale moji rodiče pravdu. Vydržela jsem, ale tak tak.
Kolem pololetí ve čtvrtém ročníku jsem se, naštěstí neúspěšně, pokusila o sebevraždu.
Donutil mě manžel
Skončila jsem na psychiatrii, kde mě dali celkem dohromady. Učila jsem se, jak takovým útokům čelit. Spoustu věcí jsem pochopila a dokázala se s nimi vyrovnat. Možná právě tento zážitek mi pomohl k normálnímu životu.
Po několika letech jsem se šťastně vdala a s manželem vydržela až do důchodu. Právě on mi domluvil. „Na ten sraz oproti svému letitému zvyku jdi. Ukaž jim, že tě nezlomili a jaká je z tebe pěkná a úspěšná ženská!“
Děti mě držely nad vodou
Samozřejmě přeháněl. Byla jsem úplně obyčejná a úspěšná jsem byla taky jen tak napůl. Vlastně úplně normálně. V průběhu let jsem si udělala rekvalifikaci a šla pracovat do školky. Tam mě to moc bavilo.
Hlavně kvůli dětem, které byly bezelstné a řekly, co si doopravdy myslí. Nic nepředstíraly, tak jediné, co mi na povolání učitelky vadilo, byli občas rodiče dětí. Někteří jako kdyby mi připomínali moje dávné spolužáky.
Na ten sraz jsem se náležitě připravila, ostatně asi jako každá ženská, co se jde předvádět před ostatními po tolika letech.
Změna se mi povedla
Nové šaty i boty, účes, kosmetika. A taky brýle. Notně drahé a moderní. Musela jsem se divit, jak mi změnily obličej k lepšímu. S jejich výběrem mi poradil takový mladý kluk, já bych si je nikdy ani nevyzkoušela.
Ale asi svému oboru opravdu rozuměl, protože mi sedly jako ulité. Na srazu mě přivítalo pár uštěpačných poznámek i pár falešných lichotek. Potom se ke mně přitočila taková jedna holka, byla to mrcha už tenkrát, a pod nos mi strčila obálku.
Prý se na útratu skládáme předem, abychom v noci nemuseli nic řešit. Rovnou tisícovku. Beze slova jsem ji zastrčila do obálky a víc si jí nevšímala. Sedla jsem si až dozadu a tiše pozorovala, co se děje kolem.
Někoho jsem poznala a u dalších jsem ani vzdáleně nebyla schopna odhadnout, o koho se jedná.
Někoho jsem ani nepoznala
Z kluků byli bachratí dědci, z holek otylé babky nebo i kočky k pohledání. Z výstřihů vykukovala umělá ňadra a na prstech téměř všech se blýskaly dlouhé umělohmotné drápky. Nastal můj čas. Nenápadně jsem se odebrala na recepci. Chtěla jsem zvýšit útratu.
A pořádně. Počítala jsem s tím, že ve stavu ovíněnosti spolužáky nenapadne, že není něco v pořádku. Všem jsem na stůl objednala drahé šampaňské. Ale pozor, to pravé, co stojí mnohem víc než naše perlivé napodobeniny. K tomu obložené mísy. Notně drahé.
Měla jsem je předobjednané v jiném podniku, tak jsem jen domluvila dopravu. Spočítala jsem, že útrata by měla být vyšší o takových třicet i víc tisíc. Nakonec byl ještě domluvený fotograf. Profesionální a na úrovni.
Měl začít fotit o půlnoci, protože jsem počítala, že už nikdo nebude klást žádný odpor.
Alespoň malá pomsta
Všichni se skvěle bavili, moc jim chutnalo a všechno do nic padalo. Hned, jak bylo dílo mojí zkázy dokonáno, jsem se zvedla a obešla většinu spolužáků a oznámila jim, že odcházím. Divili se, proč jim to říkám. Já ale věděla, proč.
Svůj odchod jsem si nechala podepsat i od vedoucího recepce. Jako že se už ničeho nezúčastním! Domů jsem přišla spokojená a usměvavá. Další den jsem absolvovala několik telefonátů. Všechny si byly podobné. Líčily, kolik sraz stál a zda přispěji.
Samozřejmě jsem odmítla. Taky proč, vždyť jsem tam skoro nebyla? A za jeden přípitek bylo mých tisíc korun dostatečných. A tak jsem svým trýznitelům připravila alespoň malou odvetu. Taky trýzeň. V podobě hodně velkého doplatku!
Eva B. (59), Brno
