Můj soused mi připadal jako pěkný protiva, zato jeho dcera byla andílek. Dobře poznala, jak osamělá jsem, a vždy se se mnou chtěla dát do řeči. Táta jí v tom bránil, pak mě ale sám oslovil…
V tom bytě po rodičích jsem bydlela od dětství. Získala jsem ho ve chvíli, kdy jsem se provdala za Jáchyma. Znala jsem ho od školky a už v první třídě jsme spolu chodili za ručičku.
Naše první láska nám vydržela celou základní školu, a pak jsme se na chvíli ztratili jeden druhému. Potkali jsme se znovu až po jeho vojně, a to jsme spolu začali konečně chodit naplno. A nakonec jsme se i vzali.
Jenže se nám nedařilo počít děťátko, po šesti letech marného snažení jsme začali chodit po doktorech, a když jsme se dozvěděli, že chyba je na mé straně, Jáchym se nejprve dušoval, že mu to nevadí, ale když se nám přiblížila čtyřicítka, najednou práskl do koní.
Našel si o třináct let mladší učitelku, a ta problém neměla. V krátkém čase mu porodila hned tři děti za sebou. Já zůstala sama.
Osamělá žena
Nejprve jsem měla nějaké známosti, ale vždycky tam bylo nějaké to ALE. Buď byl ženatý, nebo to byl starý mládenec s chybami, které jsem nedokázala tolerovat. Tak jsem to postupně vzdala.
Padesátku jsem oslavila v okruhu svých kamarádek a se svými sedmi kočkami. Připadala jsem si už stará a byla jsem naprosto smířená se svým údělem osamělé ženy. Tehdy, bylo to krátce po těch mých nepříjemným kulatinách, se do našeho domu nastěhoval muž.
Byl to morous a protiva, stěží odpověděl na pozdrav a ani se na mě nepodíval. Vychovával malou dcerku, Kristýnku, která byla na rozdíl od něj povídavá a společenská. Hned jak mě uviděla prvně, u poštovních schránek, rozběhla se ke mně a začala mi něco vyprávět.
Ani jsem si to nestihla přebrat, natož zareagovat, když její tatínek na ni zavolal striktně: „Neotravuj tu paní!“ Marně jsem se ohradila, že mi to vůbec nevadí. Už byli ve výtahu. Pak jsem je potkala ještě několikrát, a situace se vždycky opakovala. Holčička by si tak ráda povídala, ale tatínek ji to nedovolil.
Hlídání
Až se jednou stalo, že Kristýnka onemocněla a její otec musel nutně do práce. Ten den, bylo už odpoledne, někdo zazvonil. Až jsem se lekla, když jsem toho protivu uviděla ve dveřích. Usmál se na mě, a bylo to ještě horší. Jako když se usmívá piraňa.
Vypadlo z něho, že by si potřeboval rychle něco zařídit, ale nemá nikoho, kdo by mu pohlídal Kristýnku. Mě si jeho dcera ale oblíbila, a tak ho napadlo…
Slovo dalo slovo
Ani nemusel mluvit dál, hned jsem souhlasila. S Kristýnkou jsme si toho měly ten večer hodně co říct. Tak jsem se dozvěděla, že jí maminka umřela a tatínek je od té doby pořád moc smutný. Druhý den jsem napekla a zazvonila na jejich dveře pro změnu já.
Slovo dalo slovo a díky Kristýnce jsme se začali s jejím otcem konečně bavit. Společně jsme tehdy strávili i Vánoce a jak se ukázalo, nebyl to vůbec takový protiva, jak se zdálo. Za dva roky jsme se vzali a jsme spolu doteď.
Mám tak nejen báječného manžela, ale i milou dcerku, která mi dokonce začala říkat „maminko“. Díky těm dvěma už nejsem osamělá.
Helena (62), Domažlice