Z dnešního pohledu byla prababička ještě docela mladá, když jsem se narodila já, její první pravnučka. Vždyť jí bylo teprve sedmdesát. Pamatuji si ji jako utahanou ženu.

Babička přišla na svět v minulém století jako nejstarší z pěti dětí chudého rolníka, který měl jen malé políčko a na obživu si vydělával u bohatých sedláků stejně jako jeho žena, která k tomu musela pečovat o pět hladových krků.

Mysleli si na lepší

Podle vyprávění a podle několika málo fotek z mládí byla babička Marie krásná. Štíhlá, urostlá dívka s tmavýma očima a hustými černými vlasy. Není divu, že se kolem ní točili místní mládenci. Ona ale měla oči jen pro jednoho, pro Jaroslava.

Na rozdíl od ní se narodil v rodině zednického mistra, takže peněz tam bylo víc. Jeho matka si ale představovala, že se Jaroslav dobře ožení s dcerou nějakého řemeslníka, která do rodiny přinese věno. Slávek, jak mu říkávali, se vyučil zedníkem.

Vysoký mladík s kudrnatými vlasy a s uhrančivýma očima, který se líbil všem děvčatům a děvčata jemu. A to byl ten problém! Kromě babičky popletl hlavu ještě několika místním dívkám.

Druhé dítě a svatba

Jenže Maruška byla těhotná, a to jí chybělo několik měsíců do osmnácti! „Já si tě vezmu, Maruško,“ sliboval Slávek. Než ale svůj slib splnil, byl na světě malý Frantík. A v křestním listě měl napsáno „z lože nemanželského“.

Slávkova matka nechtěla o svatbě ani slyšet a Sláva se dál bavil se všemi dívkami, přitom docházel za babičkou a synem. Za pár měsíců tak byla znovu těhotná. Dva měsíce před porodem se konala svatba.

A pak se děda opil s místním farářem a přinesl Frantíkovi nový křestní list, kde bylo napsáno z lože manželského.

Podváděl na každém kroku

Sotva se Maruška vzpamatovala z porodu Toníka, byla opět těhotná. Narodil se Václav. Pár let žili ve svém domečku, babička se starala o domácnost a děda živil rodinu a k tomu měl ženské na každém rohu.

„Ženská má mít širokou sukni a všechny hříchy chlapa pod ni schovat,“ to byla věta, kterou často prababička opakovala a kterou se zřejmě tenkrát řídila. Vypukla první světová válka, Slávek narukoval a bída dohnala jeho rodiče ke snaše.

Tak kromě tří věčně hladových kluků pečovala i o tchyni a tchána, kteří pro ni nikdy neměli dobré slovo. Pak se vrátil Slávek. „Láska se nějak ztratila,“ povzdechla si babička. „Už zbyly jen zvyk a povinnost.“

Starala se o celou rodinu

Děda si založil stavební firmu a začalo se mu dařit, roku 1920 přišel na svět poslední syn Jaroslav. Zatímco babička zůstávala doma, pěstovala na zahrádce zeleninu, uklízela, prala a vařila pro syny, a i pro dědovy rodiče, kteří v domku zůstali, děda „žil“.

Vydělané peníze utrácel v pražských barech s mladými děvčaty. Tak často chodil pomáhat sousedce, jejíž manžel byl za prací ve Vídni, až se narodil syn, který jako by dědovi z oka vypadl.

Přehnala se druhá světová válka, pak zemi ovládli komunisté, znárodnili dědovi firmu a prababička dál tiše snášela svůj úděl.

Zlatá svatba natruc

Tu historku znám jen z vyprávění, protože tenkrát jsem ještě nebyla na světě. Praděda Slávek, venkovský frajer, se roku 1959 rozhodl velkolepě oslavit zlatou svatbu.

Svolal celou rodinu, domluvil se na místním národním výboru na svátečním obřadu a Marii jen tak mezi řečí oznámil: „Budeme mít zlatou svatbu, ať všichni vidí!“ Babička to ale rezolutně odmítla:

„Celý život ses mě natrápil dost, děti a vnoučata uvidím ráda, ale na výbor s tebou nepůjdu!“ Do domku přijížděli hosté, synové se snachami, vnoučata, Maruška je všechny hezky přivítala a pohostila, ale zůstala doma.

Byla to tenkrát velká ostuda, když Slávek běžel na národní výbor oznámit, že se vlastně nic nekoná.

Smáli se mu všichni

V očích sousedů klesl hluboko a musel si vypít pohár ostudy až do dna, protože v hospodě zůstal centrem posměchu až do smrti. „Tak je vidět, kdo u vás doma nosí kalhoty,“ posmívali se mu hospodští kumpáni.

Dalších deset let do pradědovy smrti spolu prožili tak vedle sebe. „Nikdy se, děvenko, nedej zotročit chlapem,“ říkala mi.

„Byla jsem mladá a hloupá, i když byl Sláva krásný kluk, to se musí nechat,“ zasnila se, „ale to jeho zklamání, že se nezúčastním té zlaté svatby, to bylo takové zadostiučinění pro mě, taková moje malá pomsta. Jsem ráda, že jsem to udělala!“

Šla dohlížet

V posledních letech na Slávka stále častěji vzpomínala, ty ošklivé věci vybledly a ona před sebou viděla toho krásného kudrnatého kluka. Na onen svět odešla, když jí do stovky chyběly jen dva roky. Její poslední slova byla: „Musím tam na toho dědka dohlédnout, je už dlouho sám.“

Daniela P. (56), Liberec