Domů     Babiččina pomsta byla sladká…
Babiččina pomsta byla sladká…
5 minut čtení

Z dnešního pohledu byla prababička ještě docela mladá, když jsem se narodila já, její první pravnučka. Vždyť jí bylo teprve sedmdesát. Pamatuji si ji jako utahanou ženu.

Babička přišla na svět v minulém století jako nejstarší z pěti dětí chudého rolníka, který měl jen malé políčko a na obživu si vydělával u bohatých sedláků stejně jako jeho žena, která k tomu musela pečovat o pět hladových krků.

Mysleli si na lepší

Podle vyprávění a podle několika málo fotek z mládí byla babička Marie krásná. Štíhlá, urostlá dívka s tmavýma očima a hustými černými vlasy. Není divu, že se kolem ní točili místní mládenci. Ona ale měla oči jen pro jednoho, pro Jaroslava.

Na rozdíl od ní se narodil v rodině zednického mistra, takže peněz tam bylo víc. Jeho matka si ale představovala, že se Jaroslav dobře ožení s dcerou nějakého řemeslníka, která do rodiny přinese věno. Slávek, jak mu říkávali, se vyučil zedníkem.

Vysoký mladík s kudrnatými vlasy a s uhrančivýma očima, který se líbil všem děvčatům a děvčata jemu. A to byl ten problém! Kromě babičky popletl hlavu ještě několika místním dívkám.

Druhé dítě a svatba

Jenže Maruška byla těhotná, a to jí chybělo několik měsíců do osmnácti! „Já si tě vezmu, Maruško,“ sliboval Slávek. Než ale svůj slib splnil, byl na světě malý Frantík. A v křestním listě měl napsáno „z lože nemanželského“.

Slávkova matka nechtěla o svatbě ani slyšet a Sláva se dál bavil se všemi dívkami, přitom docházel za babičkou a synem. Za pár měsíců tak byla znovu těhotná. Dva měsíce před porodem se konala svatba.

A pak se děda opil s místním farářem a přinesl Frantíkovi nový křestní list, kde bylo napsáno z lože manželského.

Podváděl na každém kroku

Sotva se Maruška vzpamatovala z porodu Toníka, byla opět těhotná. Narodil se Václav. Pár let žili ve svém domečku, babička se starala o domácnost a děda živil rodinu a k tomu měl ženské na každém rohu.

„Ženská má mít širokou sukni a všechny hříchy chlapa pod ni schovat,“ to byla věta, kterou často prababička opakovala a kterou se zřejmě tenkrát řídila. Vypukla první světová válka, Slávek narukoval a bída dohnala jeho rodiče ke snaše.

Tak kromě tří věčně hladových kluků pečovala i o tchyni a tchána, kteří pro ni nikdy neměli dobré slovo. Pak se vrátil Slávek. „Láska se nějak ztratila,“ povzdechla si babička. „Už zbyly jen zvyk a povinnost.“

Starala se o celou rodinu

Děda si založil stavební firmu a začalo se mu dařit, roku 1920 přišel na svět poslední syn Jaroslav. Zatímco babička zůstávala doma, pěstovala na zahrádce zeleninu, uklízela, prala a vařila pro syny, a i pro dědovy rodiče, kteří v domku zůstali, děda „žil“.

Vydělané peníze utrácel v pražských barech s mladými děvčaty. Tak často chodil pomáhat sousedce, jejíž manžel byl za prací ve Vídni, až se narodil syn, který jako by dědovi z oka vypadl.

Přehnala se druhá světová válka, pak zemi ovládli komunisté, znárodnili dědovi firmu a prababička dál tiše snášela svůj úděl.

Zlatá svatba natruc

Tu historku znám jen z vyprávění, protože tenkrát jsem ještě nebyla na světě. Praděda Slávek, venkovský frajer, se roku 1959 rozhodl velkolepě oslavit zlatou svatbu.

Svolal celou rodinu, domluvil se na místním národním výboru na svátečním obřadu a Marii jen tak mezi řečí oznámil: „Budeme mít zlatou svatbu, ať všichni vidí!“ Babička to ale rezolutně odmítla:

„Celý život ses mě natrápil dost, děti a vnoučata uvidím ráda, ale na výbor s tebou nepůjdu!“ Do domku přijížděli hosté, synové se snachami, vnoučata, Maruška je všechny hezky přivítala a pohostila, ale zůstala doma.

Byla to tenkrát velká ostuda, když Slávek běžel na národní výbor oznámit, že se vlastně nic nekoná.

Smáli se mu všichni

V očích sousedů klesl hluboko a musel si vypít pohár ostudy až do dna, protože v hospodě zůstal centrem posměchu až do smrti. „Tak je vidět, kdo u vás doma nosí kalhoty,“ posmívali se mu hospodští kumpáni.

Dalších deset let do pradědovy smrti spolu prožili tak vedle sebe. „Nikdy se, děvenko, nedej zotročit chlapem,“ říkala mi.

„Byla jsem mladá a hloupá, i když byl Sláva krásný kluk, to se musí nechat,“ zasnila se, „ale to jeho zklamání, že se nezúčastním té zlaté svatby, to bylo takové zadostiučinění pro mě, taková moje malá pomsta. Jsem ráda, že jsem to udělala!“

Šla dohlížet

V posledních letech na Slávka stále častěji vzpomínala, ty ošklivé věci vybledly a ona před sebou viděla toho krásného kudrnatého kluka. Na onen svět odešla, když jí do stovky chyběly jen dva roky. Její poslední slova byla: „Musím tam na toho dědka dohlédnout, je už dlouho sám.“

Daniela P. (56), Liberec

Související články
2 minuty čtení
Letošní Dušičky byly strašné. Zjistila jsem totiž, že můj vnuk je hrozný lump. To poznání mě zasáhlo tak, že už několik dní nemohu spát. Letos jsem se na hřbitov vypravila sama. Vždycky mě doprovázela dcera, ale v tomto roce ležela po operaci v nemocnici. Můj dospívající vnuk mi oznámil, že o víkendu má brigádu. Takovou, na které si vydělá dost peněz. Pochválila jsem ho, že si při studiu snaží
3 minuty čtení
Nic se nemá přehánět. Co měla má ubohá vnoučata ze všech svátků, narozenin a různých oslav, když je jejich matka přísná vegetariánka? Když si můj syn Tomáš přivedl domů Elišku, zdála se mi jako rozumná holka. Byla fajn. Ovšem jen do chvíle, než jsem začala nosit na stůl. Celá z toho, co viděla, zezelenala, rozklepala se a házela významné pohledy na syna. Nenapadlo mě, proč to dělá. Až mi to osv
5 minut čtení
Dodnes si pamatuji, jak si se mnou děda hrál, vyřezával mi hračky. Pak ale najednou zmizel a nikdo mi nedokázal říct, proč se to stalo. Byla jsem malá a děda byl takový můj parťák, který si se mnou uměl opravdu hrát. Měla jsem jen jeho, druhý s námi nebyl. Babičky byly vlídné, ale spíš se staraly o domácí pohodu, uvařily, pečovaly, ale nebyly tak odvážné jako děda. Byl to člověk, který uměl spr
4 minuty čtení
Když mi dcera oznámila, že třináctiletá Eliška už ke mně nebude chodit každou středu po škole, urazila jsem se. Středy byly přece vždycky naše! Nejdřív jsem ji vyzvedávala ze školky, později ze školy, dělala jí palačinky, pomáhala s úkoly a poslouchala všechny ty dětské starosti. „Eliška už má svůj program,“ vysvětlovala mi dcera Lenka. „Chce chodit s holkama ven a přihlásila se na volejbal.
3 minuty čtení
Celé dospívání se mému Filipovi posmívali, on však šel za svým snem a přáním stát se ženou! Dnes je úspěšný a já jsem na něj moc pyšná! Už od dětství byl náš nejstarší synek, Filip, poněkud zvláštní. Bavil se vždy spíše s děvčaty, klučičí hry ho nebavily. Jednoho večera, když jsem přišla z práce domů, jsem se stala svědkem dramatické hádky Filipa s jeho otcem. Syn seděl v křesle a usedavě plaka
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
nasehvezdy.cz
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
Herečka známá ze seriálu Polabí či ZOO Nové začátky Denisa Pfauserová (37) nezahálí ani minutu? Je to teprve pár dní, co prasklo, že se po čtyřech letech rozešla s partnerem Martinem Kučerou, otcem
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
nejsemsama.cz
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
Pobolívají vás klouby, záda, máte všeho až nad hlavu? Chce to lázně. Tady jsou alternativy těch nejlepších sanatorií u nás pro super odpočinek. Cítíte, že potřebujete vypnout a nechat se jen hýčkat? Teď je ideální čas na odpočinek v lázních. Pojďme se podívat, co vás ve kterých čeká. Zázračné léčivé účinky Nemusíte jezdit daleko. Česko je přímo lázeňskou velmocí
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
historyplus.cz
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
Frank se probouzí do svěžího srpnového rána. Udiveně hledí na skupinku ozbrojených indiánů na koních, kteří přijíždějí k jejich tábořišti u jižních gejzírů. Co tu dělají? Přece jim, turistům, slibovali tady v Yellowstonu opuštěnou panenskou přírodu.   Překvapení Franka Carpentera a jeho přátel, kteří jsou jedni z prvních turistů, jež přilákaly krásy Yellowstonského národního parku, je pochopitelné.