Ke svatbám patří svatební dary. Když jsem se před lety vdávala, věnovala nám tetička vzácný přívěsek.
V naší rodině se dědil už po čtyři generace. Tetička nám kladla tehdy na srdce, že je to opravdu velká cennost, že je posázený diamanty, a ten největší, prostřední, má cenu desítek tisíc.
Prý to není prostě žádná věc na běžné nošení, spíš taková pojistka na horší časy. Její dědeček ho už dokonce jednou, když na tom byli špatně, málem prodal, ale pak naštěstí našel jiné řešení. Ten šperk se mi moc líbil, ale poté, co nám řekla, jsem ho nenosila. Stejně nám zpestřil život, a to hned dvakrát.
Prostě najednou zmizel
Poprvé se to stalo, když byly našemu Radkovi tři roky. Zrovna jsem rovnala prádlo, když zazvonil telefon. Ráďa seděl na podlaze, hrál si s kostkami, tak jsem šla pro mobil do předsíně. Když jsem se vrátila, byl tiše jako pěna. To je vždycky varující.
Kolem něj bylo rozházené prádlo a taky šperky ze skříňky, kterou si vytáhl z prádelníku. Hned jsem na něj uhodila, že to nesmí. Zatímco ukřivděně natahoval, sbírala jsem své skromné klenoty. Přívěsek, cennost největší, byl však pryč.
Prohledala jsem každý kousek podlahy a nic. Jediné, co připadalo v úvahu, bylo, že ho spolkl. Pěkně mě to vylekalo. Bylo by to vůbec možné? Snažila jsem se uklidnit, ale moc mi to nešlo.
Manžel měl nápad
Volala jsem švagrovi, je doktor. Ten mě ujistil, že to není žádná tragédie, synovi nic nehrozí, jen bude muset chodit chvíli na nočníček a nás čeká ne zrovna voňavé hledání. Ale ani po třech dnech zkoumání obsahu nočníku přívěsek nebyl.
Nakonec manžela napadlo, že ho mohl syn nějak zastrčit do škvíry pod knihovnou. Zalovil tam proto pletací jehlicí, a skutečně, náš rodinný poklad se našel. Tetičce jsme to ani neřekli, aby si nemyslela, že si šperku nevážíme a dáváme ho synovi na hraní.
Ona je to taková upjatá starší dáma, která je, jak by se to řeklo, ze staré školy. Třebaže vůbec stará není.
Dcera ho vyměnila
Podruhé se o rozruch postarala Ráďova starší sestra Evička. Byla už druhačka, ze školy, protože je to blízko, chodila domů sama. Ten den dorazila v princeznovských šatech a se štrasovou čelenkou, které zcela určitě nebyly její.
Když jsem se jí zeptala, kde k nim přišla, opáčila, že je vyměnila se Zdeničkou za vílí kouzlo. Po chvíli vytáčení bylo jasné, že vílí kouzlo je diamantový přívěsek. Počkala jsem na manžela a i s dcerou jsme se vydali za Zdeniččinými rodiči.
Když zjistili, co se stalo, moc se nám omlouvali. Nebylo vlastně za co, děti mají zvláštní nápady. Holkám se to nezdálo, ale věci jsme zase směnili zpátky. Ani tentokrát jsme se o pohnutém osudu přívěsku nezmínili. Vždyť by to bylo tetičce strašně líto.
Po téhle anabázi manžela napadlo, že bychom měli nechat šperk ocenit a případně ho uložit do banky. K našemu velkému překvapení zlatník zjistil, že ten největší a nejcennější kámen vůbec není diamant. A celý přívěsek má cenu jen pár tisíc. Vyprávěli jsme mu historii šperku.
Vychytralý prastrýček
V momentě, kdy jsme se dostali k tomu, jak ho prastrýček skoro prodal, se usmál. Podle všeho tím řešením, na které tenkrát přišel, bylo, že nechal vyměnit nejcennější kámen za náhražku a prodal ho.
Říkal, že takové věci se stávaly celkem často a už se mockrát setkal s tím, že ty lepší kameny byly ve špercích vyměněné za levné napodobeniny. Nemůžu říct, že bych z toho byla nějak zklamaná.
Manžela to pobavilo a já jsem ráda, že teď, když už vím, že se nejedná o žádnou super drahou vzácnost, můžu přívěsek klidně nosit. Tetičce jsme ovšem nic neřekli. Asi by ji pravda mrzela a z toho, co udělal prastrýček, by neměla radost.
Jitka B. (53), Klatovy
