Když jsem se stala babičkou, těšila jsem se z každé návštěvy vnučky. Malá Evička začala hrát hru, že vidí někoho v rohu kuchyně.

S manželem Pavlem máme dceru, která nám před pěti lety nadělila vnučku. Úžasnou a velmi bystrou holčičku jménem Eva. Nemohli jsme se dočkat dnů, kdy bude starší a my ji budeme s láskou hlídat.

Dětská fantazie

Dcera se naší péči nebránila, takže už od roka jsme si vnučku brali na hlídání. Je mi jasné, že každá babička řekne o svém vnoučeti, že je to nejchytřejší a nejkrásnější dítě. Jenže Eva byla opravdu bystrá a nápaditá.

V jistém věku začala hrát takovou hru, vždy když jsme ji hlídali. Ukazovala do rohu kuchyně, že tam stojí nějaký muž. My jsme na její fantazii po čase přistoupili. Když ukázala do rohu kuchyně, vždy řekla, co zrovna pán dělá.

Někdy se usmíval, někdy jen pospával. My jsme to stále brali jako hru. Jen někdy mi přišlo, že její úvahy neodpovídají jejímu věku.

Brali jsme to jako hru

Ve chvíli, kdy nám vnučka tlumočila, co „pán“ říká, jsem z toho měla zvláštní pocit. Třeba, že polévka krásně voní nebo že nám lítá v kuchyni vosa. Nejvíc mě dostalo, když „pán“ řekl, že ze mě vyrostla krásná ženská.

Celé to působilo velmi přesvědčivě, ale současně jsem věděla, že tam nikdo nestojí. My to brali stále jako hru. Eva si asi myslela, že pána také vidíme. Znáte, jak to je. Dětská fantazie nemá hranice.

Spíš jsem se tomu snažila přijít na kloub. Jestli nemá třeba bludy, nebo je to jen vážně hra, nebo nedej bože tam vážně někdo je.

Deštivé odpoledne

Vydržela to hrát rok. Už jsem si na to zvykla a neřešila to. Během jednoho deštivého odpoledne, když byla zrovna Eva u nás, jsme vymýšleli program. Nakonec jsem se rozhodla, že ukážu vnučce půdu, to by ji mohlo bavit.

Staré fotky

Našla tam krabici starých fotografií. Byla docela zvědavá. Jednalo se převážně o moje fotky z dětství. Vzala jednu fotku do ruky a zakřičela: „Babi, to je ten pán.“ A prstíkem ťukala na fotku, kde byl můj dědeček. Ptala jsem se, jaký pán?

„No přece ten, co stojí pořád u vás v kuchyni, kdo to je?“ Vysvětlila jsem jí, že je to můj dědeček.

Dědeček je tu s námi

Začalo to do sebe zapadat. Nebyla to žádná hra z její strany. Děti jsou na  některé věci velmi citlivé. Mohou skutečně vidět to, co my dospělí ne. Popadla mě taková radost, že tu děda s námi pořád je. Současně jsem se styděla za sebe, že jsem vnučce nevěřila. Když vím, že tu děda je, denně si s ním v kuchyni při vaření povídám.

Bětka R. (60), Šumperk