Byla jsem svobodná matka a nebýt hodné sousedky, byla bych na všechno sama. Paní Anežka dělala mé holčičce náhradní babičku.

Moje malá dcera toužila po babičce. Paradoxně ji měla, ale příliš moderní. Zatímco jiné babičky nosívaly tepláky a šátky, pletly na vnoučata a nemyslely na nic jiného než na rodinu, naše byla jiná.

V dnešní době by to možná nebylo až tak divné i babičky si chtějí užívat života, cestují, utrácejí za parádu a otáčejí se za pány v letech, ale tehdy byla taková babička výjimkou. A vysvětlujte to dívence, která chodí do první třídy!

A tak si našla jinou babičku. Naši sousedku. Ta opuštěná, stará paní se o Maruška zajímala od doby, kdy byla miminko. Chodila s ní s kočárkem na procházky, občas, když viděla, že nevím, kam dřív skočit, si ji brala na nějakou dobu k sobě a četla jí pohádky.

Opravdová

A tak jsme ji, Maruška i já, svobodná matka, začaly brát jako člena rodiny, jako babičku. Když jsem začala chodit do práce, v duchu jsem konstatovala, že nevím, jak bychom s Maruškou dokázaly bez naší hodné babičky žít.

Vyzvedávala Marušku ze školky, později ze školy, chodila s ní na procházky. Opravdová babička, moje matka, se u nás objevovala leda o Vánocích.

Hlučně nás objala, rozdala dárky a dala se do veselého vyprávění na téma, z jakých dalekých krajů se vrátila, kam v novém roce pojede či poletí a s jakým zajímavým pánem se zrovna seznámila, případně co si koupila na sebe. Máma už byla taková.

Zádrhel

„Proč s námi naše babička skoro vůbec není?“ ptávala se Maruška. Časem se ptát přestala. Měla přece tu svou úžasnou náhradní babičku Anežku – a na skutečnou pozapomínala. Občas od ní přišel pohled z cest anebo balíček s hračkou či hezkými šaty.

Jenomže jak stárla, postupně chápala, co je důležité a co zas tolik ne, a začala se o nás víc zajímat. A v tom byl ten zádrhel: ke své hrůze zjistila, že Maruška už babičku vlastně má. „Vždyť je to úplně cizí ženská!“ lapala po dechu.

„To přece není žádná tvoje babička.“ Maruška s moudrostí svých asi devíti let namítala: „Ba ne, je to moje babička. Stará se o mě a je moc hodná.“ Pro mámu to byla hořká pilulka. Křičela na nás, několikrát se rozplakala.

Maruška ji chytla za ruku, podívala se na ni krásnýma hnědýma očima a povídá: „Ale babi, proč se rozčiluješ? Tak budu mít babičky dvě, tak jako jiné děti.“ Máma si to nechala projít hlavou a musela uznat, že to moudré dítě má pravdu.

Jana (64), Domažlicko