Nadbíhala jsem mu, jak se jen dalo, ale všechno to bylo marné. Ten fešák na červené motorce si mě ani nevšiml a léto už se chýlilo ke konci.
Bylo mi sedmnáct a chodila jsem s Hrochem. To byla přezdívka, ve skutečnosti se jmenoval Jirka. Hrocha připomínal zavalitější postavou a vypoulenýma očima. Spíš to bylo ovšem tak, že Hroch chodil se mnou.
Netušil, že je jen takovým náhradníkem, než si najdu někoho příhodnějšího. Na chalupě jsem bývala nekorunovanou královnou. Pokaždé, když jsem přijela z Prahy na prázdniny, místní kluci z toho byli úplně paf. To mi samozřejmě neušlo.
A hodně jsem si ten pocit užívala. Nesla jsem se jako carevna. Zajímali se o mě úplně všichni – s výjimkou toho jediného. A toho jsem zase zoufale chtěla já.
I on byl Pražák a jezdíval sem na prázdniny k babičce, které se říkalo babička Jahodová, neboť prodávala jahody, a nebyly drahé. Za těch časů nebylo nic drahé, kopeček zmrzliny stál sedmdesát haléřů a chleba dvě koruny.
Avšak mně bylo srdečně fuk, kolik co stojí, to řešili naši. Mně šlo jen o to, abych získala srdce toho Pražáka s červenou motorkou řečenou fichtl. A to mi nešlo.
Fešák pařez
Potkávala jsem ho na návsi hned po ránu, když mě naši poslali pro chleba a deset rohlíků. Předjel mě pokaždé na té červené motorce a rovněž se spořádaně postavil do fronty na čerstvé pečivo. Asi ho taky pro něj posílali.
Dospělí měli ještě půlnoc, a děti přešlapovaly ve frontě a s mrzutými výrazy čekaly na vůz z pekárny, který kolikrát přijel bůhvíkdy. Mně prostoje nevadily. Alespoň jsem mohla usilovně přemýšlet, jak to navlíknout, abych se s tím fešákem seznámila.
Vyzvěděla jsem o něm, co se dalo. Chodil na průmyslovku a byl blázen do motorek. Babičce se vším pomáhal, sekal dřevo, česal ovoce, když zatékalo, lezl na střechu a koumal, co s tím. Zjevně vzorný hoch, ideální pro rodinný život. Navíc krasavec. Ale pařez.
Dělala jsem, co jsem mohla, aby si mě všiml. Dlouze jsem za červenou motorkou hleděla, schválně jsem chodila uličkami, jimiž také chodíval či jezdíval na motocyklu, abychom se potkali. Nic platné, byl slepý a hluchý.
Všiml by si mě možná leda tehdy, kdybych se vrhla do vozovky, zastoupila mu cestu a zahulákala: „Hele, já tě strašně miluju!“
Kašli na něj
Ale všechno má svoje hranice. Hrdost má člověk jenom jednu, no ne? A to už bych s ní rovnou mohla vytřít podlahu. Doufala jsem, že mě alespoň vzal milostivě na vědomí, ale ani to nebylo jisté.
Probírala jsem to se starší sestrou Majkou, ta se nad mými starostmi mohla potrhat smíchy. „Kašli na něj, když je to takovej tupec,“ radila. „Chodíš přece s Hrochem, ne? A když dá Hroch zpátečku, přihlásí se deset dalších. Tak o co kráčí, proboha?
Vůbec ho navíc neznáš. Co když je to úchyl?“ Ani vlastní ségra mě nechápala. Tenhle nebyl úchyl, úchylové nejsou hezcí. Byl to můj ideál. Usilovala jsem o něj již druhé prázdniny, a bylo to úplně marné.
Majka si všimla, že toto už není legrace, ale vážný problém, a navrhla: „Dobře, tak běž před jeho domek, vezmi si prima hadry, minišaty třeba, nakulmuj si vlasy a korzuj tam, dokud nevyjde.“ Vyjekla jsem: „No to je strašný, to nemyslíš vážně.“ Pokrčila rameny:
„Je to blbý, ale zabere to, uvidíš.“ Myslím, že to bylo to nejhorší, co jsem ve svém dosavadním krátkém životě udělala. Zachovala jsem se dle její rady.
Vyhrožoval
Se sevřeným žaludkem a třesoucíma se rukama jsem přešla ulici sem a tam. Z domu vyběhla babička mého idolu a povídá: „To budete vy, kdo tu ztratil ten přívěsek, že jo? Srdíčko.
Tady ho máte.“ Vtiskla mi cetku do ruky a vzápětí se na konci ulice objevil Hroch a hulákal: „Všude tě hledám! No kde jsi? Přijel jsem za tebou, a ty nikde!
Jestli ses mi tady spustila s nějakým chlápkem, tak ho zabiju!“A tak se moje katastrofální situace o něco zhoršila. Hlídal mě Hroch. Jak jsme se lépe poznávali, ukazovalo se, že má žárlivou, agresivní, majetnickou povahu. Hrozně vyváděl.
Zbavit se Hrocha se začalo stávat téměř prioritou, možná naléhavější než získat Pražáka s červenou motorkou. Všelijak mi vyhrožoval. Vycítil, že jsem duchem někde úplně jinde než u něj, a dělal scény.
Jednoho letního večera, kdy popil v místní nálevně, se nám pokusil vlézt do chalupy, konkrétně do mého okna s muškáty na římse, ale nepočítal s bdělými obyvateli zapadlé dědiny, kde dávaly lišky dobrou noc.
Myslel si, že když vyšel měsíc, všichni už jsou pod peřinou, avšak jeden ještě nespal. Kolem se zrovna jakousi neuvěřitelnou náhodou projížděl Pražák na fichtlu, a když spatřil zavalité opilé individuum, jak se nám sápe do okna, dramaticky vzkřikl: „Zloději!“
Vylekaný Hroch
A tak jsme vyběhli z chaloupky všichni čtyři: táta s brokovnicí, bledá máma v noční košili, Majka v teplákách a s mokrými vlasy, zrovna si je myla, a já ve starém dětském pyžamku s usmívajícími se medvídky. Vytřeštila jsem oči na Pražáka.
Nesměle kývl hlavou na pozdrav. Do toho se vylekaný Hroch přehoupl přes plot, až to zadunělo, pustil se na útěk a otec za ním srdnatě volal:
„Ještě jednou přijď, a jsi mrtvej muž!“ Potom jsme všichni čtyři postupně motorizovanému fešákovi dojatě děkovali za záchranu našeho majetku i životů, já se sklopenou hlavou.
Seznámení
Dala bych všechno na světě, abych na sobě neměla pyžamo s medvídky, ale něco normálního. Tak takhle jsme se konečně seznámili, což rozhodně nebylo podle mých představ.
Daleko lepší by bývalo potkat se na rozkvetlé louce plné kopretin, nikoli během podivného incidentu s opilým Hrochem. Ale ani toto absurdní seznámení nezapříčinilo, že bychom si s fešákem padli do náruče. Jen jsme se začali alespoň nesměle zdravit.
Zbývala poslední naděje v podobě obvyklého divadelního představení, které se hrálo vždy na konci sezony v místním přírodním divadélku.
Hry psal a režíroval pokrývač Houdek, nadšený ochotník, a od mých cirka patnácti let bylo samozřejmostí, že ztvárním hlavní ženskou postavu. Tak tomu mělo být i letos.
Bonifác
Doufala jsem, že bych mohla mladíka s červenou motorkou rolí krásné Isabely z dalekých tropických krajů okouzlit, ale pak se něco pokazilo. Houdek začal reptat, že prý huhlám a kuňkám a lidi si stěžují. Nebyla to pravda, mluvila jsem výrazně a nahlas.
Pravá příčina záhy vyšla najevo: dvakrát rozvedený pokrývač se seznámil s vnadnou paničkou a rozhodl se zavděčit se své nové vyvolené úlohou krásné Isabely. Byla jsem namydlená. Obrečela jsem to.
Přidělil mi roli lesního strašidýlka Bonifáce s tím, že tam to moje huhlání vadit nebude, ba naopak. Zdálo se, že se můj život řítí do bezedné propasti.
Strašidýlku předepsal autor textu bílé roucho, mourem začerněné tváře, čertovský ocas, černé zuby a dlouhé zelené vlasy. Houdek řekl, že pokud roli odmítnu, půjde představení do kopru, protože to nikdo jiný hrát nechce. Což jsem se upřímně řečeno ani nedivila.
Na procházku
A tak jsem poskakovala po jevišti s dlouhými zelenými vlasy, něco skřehotala a mimoto zaznamenala, že v první řadě sedí Hroch. Co se to jenom s mým životem děje? Po potlesku mi Hroch řekl, že vypadám strašně, a vydal se „okouzlovat“ Houdkovu paničku.
Seděla jsem v zákulisí jako hromádka neštěstí, když se objevil nečekaný host. Pražák si sedl vedle mě a povídá, že vypadám bezvadně a mám talent. Vyrazil mi dech, když mi vzápětí dal velikou kytici kopretin. Byla jsem radostí bez sebe.
A to jsem ještě netušila, že mě druhý den pozve na procházku. Léto se chýlilo ke konci, když se mi splnilo to největší přání. Začala jsem chodi se svým idolem, do kterého jsem byla zamilovaná až po uši.
Dva roky nato jsme se brali, a svatební kytičku jsem měla pochopitelně jen ze samých kopretin, které mi na louce natrhal můj budoucí muž.
Hana (61), střední Čechy
