Ten les jsme znali dobře, přesto jsme nejspíš překročili bludný kámen a ocitli se na neznámém místě. A pak k nám najednou vyrazila zvláštní světýlka!

Stalo se to před několika lety o prázdninách. Trávila jsem je s vnoučaty, desetiletým Matýskem a třináctiletou Janičkou, na chalupě. Bylo tehdy krásné letní odpoledne a já jsem se rozhodla, že s vnoučaty vyrazím na houby.

Na chalupě byl s námi i můj muž, ten se ale této naší houbařské výpravy zúčastnit nechtěl. A tak jsme vzali košíčky a vyrazili do lesa sami.

Najednou ticho

Znala jsem ten les jako své boty. Dalo by se říct, že jsem v něm znala každý strom, každou cestičku. Krásně jsme si vykračovali, zpívali si, sebrali sem tam nějaký hříbek. Cestu jsem už dávno přestala sledovat.

Proč taky, v lese, který znám dokonale, se nemůžeme ztratit, říkala jsem si. Najednou ale celý les potemněl, i ptáci přestali zpívat. Zastavila jsem se a naslouchala tomu divnému hrobovému tichu. Bylo zlověstné. „Babičko, tady straší!“ vyjekl vnuk.

„Já chci domů!“ dodala Janička. I já měla najednou divný pocit. Vzala jsem obě děti za ruce a otočila se k domovu. Šlapali jsme, co nejrychleji to šlo, až jsme vyběhli z lesa na mýtinu a zastavili se. Já se rozhlížela kolem sebe jako ve zlém snu. To místo jsem vůbec neznala.

Světýlka

Kde jsme se to ocitli? Nevěděla jsem ani, kterým směrem se vydat dál. Nad námi visel temný mrak, kvůli němuž byla tma téměř jako v noci. A najednou se před námi zničehonic objevilo podivné světýlko, po něm druhé a třetí.

Obtáčely nás jako ohnivý had a v hlavě se mi usadily neznámé hlasy, které nás lákaly k jedinému místu. Ke strmému srázu. Jako by nás k němu strkala nějaká neznámá síla.

Pomoc!

Šla jsem za těmi světly a hlasy, a už byla i s dětmi téměř na okraji srázu. Prosila jsem v duchu o pomoc všechny svaté. A ta pomoc naštěstí přišla. Temný mrak se protrhl a trhlinou vrazily na mýtinu sluneční paprsky. Světýlka bleskurychle zmizela.

Mýtina se rozjasnila. Najednou jsem to místo poznávala. Chytla jsem děti a běžela na nedalekou cestičku, která nás dovedla domů. Od té doby už jsem na houby nikdy nevyrazila, v lese se necítím dobře.

Božena (71), Děčín