Kdysi dávno, už před mnoha lety, jsem se bláznivě zamilovala do cizince, i přesto, že jsem byla vdaná a měla jsem dvě děti. Moje láska byla ale silnější a já spálila všechny mosty.

Byla jsem mladá a moje hormony se nedaly rozumem ovlivnit. Nic nepomohl ani fakt, že už jsem v té době měla manžela a dvě děti. Dost jsem si pospíšila, jako všichni. Tehdy bylo běžné, že se dívky vdávaly brzy. Svého manžela jsem potkala, když mi bylo osmnáct.

Doma jsem moc šťastná nebyla a on se pro mne najednou stal úplně vším. I on měl své dětství pohnuté, tak jsme se našli jako dvě zraněné duše. O tom v podstatě byl náš vztah.

Foukali jsme si na bolístky z dětství a úplně jsme přehlédli, že se k sobě absolutně nehodíme. Já jsem od přírody zrychlená, zatímco můj manžel byl totálně zpomalený. Než on dořekl myšlenku, já ji měla zrealizovanou.

Dohromady nám to neladilo

Časem bylo jasné, že se vzájemně jen nervujeme. On vedle mě zpomaloval, brzdil, až téměř couval, a já zase zrychlovala, až jsem předbíhala sama sebe. Kvůli dětem, které jsme měli krátce po sobě hned dvě, jsme se ale snažili v manželství setrvat.

Navíc se rozvody tenkrát moc nenosily a hrozilo v případě rozvodu věčné zatracení v celé rodině. Sousedky by nás pomluvily, nit by na nás nezůstala suchá. To se prostě nedalo, taková to byla doba. Tak jsem se snažila vše nějak zvládnout.

Ale hledala jsem útěchu v náručí jiných mužů, čímž jsem si svůj život jen více komplikovala.

Špatné řešení

Můj manžel byl zase zcela ztracen ve svém světě a byť jsme se asi stále milovali, soužití bylo nemožné. A tak se stalo, co se stát muselo. Zamilovala jsem se až po uši do jiného. Ta láska byla pohlcující, spalující a zcela mi zatemnila mozek.

Úplně jsem tenkrát ztratila soudnost i zdravý rozum a nebylo v ničí moci zastavit mě, abych si nezničila život. A co hůř, abych ho nezničila i svým blízkým, a především svým vlastním dětem.

Vlastně dodnes nechápu své rozhodnutí a zdá se mi, jako bych přemýšlela o jiné osobě. Prostě se nepoznávám.

Udělala jsem tlustou čáru

Ale tehdy jsem se jednoduše rozhodla! Spálila jsem mosty, odletěla s novou láskou za moře a začala tam docela jiný život.

Začátky v cizině, která mi byla kulturně cizí, nebyly snadné, ale můj milovaný mě ve všem podpořil, porozuměla jsem si i s jeho rodinou a po čase jsem se tam začala cítit jako doma.

Chodila jsem do školy, perfektně se naučila jazyk, našla si skvělou práci, která mě velmi bavila. Jediné, co mě trápilo a bolelo u srdce, bylo, že jsem ztratila kontakt se svými dětmi.

Ani rozvod se nekonal

Celá má rodina mne za trest zcela odřízla, vymazala mě ze života. Mé dopisy mi chodily zpět neotevřené, tenkrát se totiž ještě psaly dopisy a posílaly se poštou. Čekala jsem na každou odpověď vždy velmi dlouho a o to víc byla zklamaná, když žádná nepřišla.

Můj manžel mi pochopitelně mou zradu nikdy neodpustil, a stejně tak to bylo i s rodiči a pochopitelně i s mými dětmi. Manžel nereagoval ani tehdy, když jsem chtěla řešit rozvod, takže jsme nikdy rozvedeni nebyli.

Zmizela jsem z jejich života a oni se s tím všichni vyrovnali po svém. Nebo jsem si to tehdy alespoň namlouvala, asi abych ulevila svému svědomí.

Abych si nemusela přiznat, že jako matka jsem naprosto selhala, že zosobňuji vše, co je ve společnosti zapovězené – tedy krkavčí matku, která opustila své děti kvůli chlapovi. Pro ně jsem zcela logicky umřela.

Chyběly mi čím dál víc

Když u mě opadla první vášeň a zahlcení láskou a já si začala uvědomovat realitu, zkoušela jsem exmanžela i děti kontaktovat, ale nikdy žádná odpověď nepřišla. Po čase jsem se s tím vyrovnala, bohužel jsem tak ztratila možnost být matkou a vychovávat své děti.

S novým mužem se nám nikdy nepovedlo stát se rodiči a také jsme se nemohli vzít, protože já už vdaná byla. Přesto jsme spolu žili v krásném, harmonickém vztahu, který nebyl sice bez mráčků, ale byl velmi naplněný a spokojený.

Měli jsme přátele, žili jsme jako rodina a nikomu nevadilo, že nejsme sezdaní. Tam se to tak nebralo, žila jsem v zemi, která nebyla tak zaťatá a lidé si spíše fandili, než aby si záviděli. Cítila jsem se skvěle, i přes občasné výčitky svědomí, které se ozvaly.

To jsem pak napsala další dopis k nám domů a napjatě čekala, zda někdo odpoví. Doufala jsem, že se to jednou stane. Ale nikdy se nikdo neozval. Pak ale můj milovaný muž onemocněl a po delší nemoci a spoustě trápení bohužel zemřel.

Najednou mi to došlo

Najednou jsem cítila jakési vzduchoprázdno. Lidé, kteří byli kolem mne, se nezměnili, ale já se najednou začala cítit zvláštně.

Ocitla jsem se tak v zemi, kde jsem se nenarodila, ale kde jsem zapustila kořeny, obklopena novou rodinou a přáteli, ale přesto tak hrozně sama.

Navíc mě do té doby ani nenapadlo řešit dědictví, tak jsem přišla i o střechu nad hlavou a byla jsem odkázána na dobrou vůli manželovy rodiny.

Návrat byl sázkou

Znova na mě padla touha potkat se po tak dlouhé době se svými dětmi a pokusit se navázat zpřetrhané vztahy. Koupila jsem si letenku a odletěla do své bývalé vlasti.

Dalo mi to přece jen dost pátrání, ale přece jen se mi nakonec podařilo zjistit, kde má oficiální rodina bydlí. Moji rodiče už byli po smrti a manžel s dětmi přesídlili do jiného města.

Alespoň mi to nakonec prozradila teta mého stále ještě manžela, kterou jsem kontaktovala a která, sama také matka, pochopila mé rozpoložení a držela mi palce, aby se mnou děti alespoň ztratily slovo. Nebyla si ale jistá, jak mě přijmou.

Nečekaná ztráta

Bohužel mi také sdělila, že jejich otec je po smrti. K mému velkému údivu mě tato zpráva také zasáhla. Nějak mě bodlo u srdce, přece jen mi jeho osud nebyl lhostejný. Prý už si nikdy žádnou další ženu nenašel.

Nikdy se s mojí zradou nevyrovnal, ale našim dětem byl prý skvělým otcem a dědečkem vnoučatům, o kterých já ani nevěděla. Začala jsem u dcery, která už má svou rodinu a děti. Ta mě ale ani nepustila přes práh.

Dívala se na mě chladnýma očima a prohlásila, že jsem jí i bratrovi zničila dětství a že mi to nikdy neodpustí. Nemám prý počítat s tím, že někdy uvidím svá vnoučata. Nechce je prý zbytečně stresovat.

Neopomněla mi také vyčíst, že její otec už je také po smrti, a dle jejího názoru to je jenom moje vina, protože se kvůli mně utrápil, a že za jeho smrtí je to, jak jsem se kdysi zachovala.

Mateřské pouto nezklamalo

Se synem jsem se setkala raději na neutrální půdě, souhlasil, že zajdeme na kávu. Byl mnohem méně konfrontační než jeho sestra, ale i tak jsem cítila, že jsem pro něj cizí ženská a že se na mě stále zlobí.

Zatímco on po vstupu do kavárny bloudil očima po všech ženách, které zde byly, a svou matku nepoznal, já hned cítila, že je to můj chlapeček…

Budu mít šanci to napravit?

Vyrostl z něho krásný a úspěšný mladý muž, velmi podobný svému otci. Cítila jsem velkou hrdost, i když jsem na ni nejspíš neměla žádné právo. Najednou se mi začaly jasně vybavovat okamžiky s dětmi.

Z dob jejich narození, z prvních měsíců jejich života i chvíle, kdy jsme slavili jejich první narozeniny. Co jsem to udělala? Domů jsem se vrátila s očima opuchlýma a rudýma od pláče.

Slíbila jsem si ale, že to nevzdám a že zkusím najít cestu ke své zpackané minulosti. Budu mít ale šanci?

Blanka N. (65), Příbram