Moje vnučka kreslila podivného chlapečka a tvrdila, že za ní v noci chodí a je to kamarád. Až náhoda ukázala, že je ten výmysl skutečný!
K duchům jsem měla vždycky vztah jako k mimozemšťanům. To znamená, že jsem v ně nevěřila. Byla jsem skeptická. Až do svých šedesáti let jsem se nesetkala s ničím nadpřirozeným, takže nebyl důvod, proč bych měla věřit.
Když mi jednou vyprávěl syn sousedky, který přijel z vojny na opušťák, že na chodbě potkal souseda, který byl půl roku po smrti, a povídal si s ním, byla jsem přesvědčená, že fetuje. A nenechala jsem si svůj názor pro sebe.
Když se sousedka dozvěděla, co o jejím synovi rozhlašuji, vytrhaly jsme si vzájemně nějaké vlasy. Od té doby jsme spolu nemluvily. Naštěstí se odstěhovali a v domě nastal zase klid. Žádní duchové se v něm neprocházeli.
Koho viděla?
Měla jsem dvě děti a pět vnuků. I oni neměli žádné paranormální příhody, teprve když se narodila Adélka. S ní se můj život zásadně změnil. Už jako malá seděla v postýlce a na někoho se smála, koho jsme my neviděli.
Jak se naučila mluvit, začala si z někým neviditelným povídat. Moje snacha z toho byla nešťastná, tvrdila, že se v jejich bytě pohybuje nějaký duch, a že dokonce občas zahlédne stín. Uklidňovala jsem ji, že duchové neexistují.
Ona ale byla celá nesvá, když měla zůstat doma sama – zejména večer a v noci propadala až hysterii. Syn pracoval na směny, tak mě občas přesvědčila, abych u nich přespala, když měl noční. Ale když byly Adélce čtyři roky, začala kreslit divné obrázky.
Kamarád ze školky?
První obrázek mi ukázala snacha. Adélka namalovala chlapečka, který byl celý modrý, místo očí měl bělmo, pusu žabí a usmíval se lehce šíleně, mezi prsty měl blány. Přikládala jsem to dětské fantazii. Vyzvídaly jsme nenápadně na Adélce, kdo ten chlapeček je.
Ze školky? Vrtěla hlavou, že ne. Je to prý její velký kamarád, kterého zná odmala, když byla ještě v postýlce a nosila plenky. Chodí za ní hlavně večer, když všichni spí, a vypráví jí o tom, jaké to je u něho doma pod vodou.
Tam jednou bude bydlet i Adélka, až si ji vezme za ženu. Takový nesmysl! Musela jsem se smát! Jenže mé snaše to vtipné nepřišlo. Od té chvíle se začala o vnučku chorobně bát a držela ji od vody.
Táhl ji ke dnu
Časem strach polevil a zdálo se, že i duch z hlavy naší vnučky zmizel. Tak tomu bylo do chvíle, kdy oslavila vnučka třináct. Tehdy jsme vyrazily k jezeru nedaleko našeho bydliště, bylo horké léto. Půjčily jsme si šlapadlo.
Byly jsme právě uprostřed jezera, když Adéla zaostřila do vody a zasmála se. „Dlouho jsem tě neviděla, kdes byl?“ řekla jako ve snách. Než jsem stačila zareagovat, svezla se ze šlapadla do vody.
Jak jsem po ní hrábla, viděla jsem naprosto jasně zelenou hlavu s velkýma žabíma očima a dlouhé ruce s blanami mezi prsty, jak táhnou vnučku do hlubin. Začala jsem ječet jako smyslu zbavená. Naštěstí byla poblíž loďka s dobrým plavcem, který pro Adélu skočil.
Stihl ji vytáhnout včas. Tvrdil ale, že ho nějaká strašná síla táhla ke dnu a musel s ní o vnučku bojovat.
Anna (64), Praha
