Domů     Musela jsem si tu holčičku vzít a on ani nemrkl…
Musela jsem si tu holčičku vzít a on ani nemrkl…
8 minut čtení

Chtěla jsem být dětem ve škole nejen příkladnou učitelkou, ale i kamarádkou. Jedna holčička ke mně však přilnula jaksi až příliš.

Coby čerstvě vystudovaná učitelka jsem před dávnými časy nastoupila do svého prvního zaměstnání, venkovské malotřídky v pohraničí. V té době jsem se cítila nanejvýš šťastná.

Vystudováním vysoké školy jsem splnila sen sobě i rodičům, kteří na mě byli náležitě pyšní. Měla jsem snoubence, citlivého, laskavého mladíka, absolventa průmyslové školy, který se živil jako konstruktér. Oba jsme již vydělávali a svatba byla na spadnutí.

Co víc jsem si mohla přát? Přát si víc už by fakticky bylo do nebe volající rouhání, neskromnost. I děti v základní škole mě měly rády, snažila jsem se nebýt pro ně jen učitelkou, ale i rádkyní a chápavou kamarádkou. Práce mě zcela naplňovala.

Jedno děvčátko, tehdy chodilo do druhé třídy, ke mně přilnulo snad až příliš. Vlastně kdo by se divil – nemělo maminku. Holčička se jmenovala Táňa a vyrůstala jen s tatínkem.

Ten se o ni naštěstí dojemně staral, chodil na třídní schůzky a vzorně se školou spolupracoval. Na Táňu mohl být hrdý, dobře se učila a nadmíru slušně se chovala.

Jako vrabčák

Jednou psaly děti sloh na téma Proč chodím rád/a do školy. Nad některými sešity jsem skoro plakala, nejvíc jsem však slzela nad Tániným. „Paní učitelka je úžasná,“ psala. „Rozumí mi, hezky si povídáme, je na mě hodná.

Kvůli ní chodím do školy ráda.“ V takových okamžicích člověk cítí, že jeho práce má hluboký smysl. Zároveň mě napadlo, jak je kruté, že tak malé dítě nemá matku a že život opravdu není spravedlivý.

Já jsem měla vždycky všechno, žije se mi dobře, plní se mi přání, a malé Táně se hned na životním startu stala obrovská tragédie. Na takové věci je lepší nemyslet. Ale jak říkám, Táňa si mě velice oblíbila.

Někdy se ke mně přidala cestou do školy, jindy na mě zazvonila, vhopkala dovnitř jako vrabčák a žadonila, ať jí vyprávím příhody z dětství, přečtu něco hezkého nebo ji aspoň nechám listovat ve starých albech. Jednoho dne přišla s myšlenkou, která mi vzala dech.

V soukromí mi tykala, neměla jsem odvahu ji odkázat do patřičných kolejí. Povídá: „Co kdyby sis vzala mého tatínka za muže? To bys byla moje maminka. To by byla nádhera!“

V rozpacích

Snažila jsem se to obrátit v žert. Usmívala jsem se a v rozpacích vrtěla hlavou: „To přece nejde, Táničko. Tvůj tatínek má svůj život, určitě vzpomíná na maminku, a já mám také svůj život. Budu se vdávat, víš?“ Sklopila oči a zesmutněla.

Cítila jsem se jako největší bídák v kraji, ale jinou odpověď jsem jí dát nemohla. „Škoda,“ vzdychla.

„Už několikrát si mi zdálo, že jsi moje maminka.“ Přistrčila jsem k ní makové buchty a čaj, aby na předmět hovoru raději zapomněla, ale ona se k němu vracela po celou dobu návštěvy. Bylo mi to nepříjemné a nevěděla jsem, co říkat.

Sáhla jsem po knížce pohádek, to jí naštěstí odvedlo pozornost jinam, do dalekých království, kde to ve zlatých zámcích se zahradami plnými cizokrajných květin všechno vždycky dobře dopadne.

Zasněně naslouchala a možná si představovala, že je malou princeznou, kterou moudrý král a vlídná královna milují a hýčkají.

To jediné

Tánina tatínka jsem znala jen z několika setkání. Byl to starší, zachmuřený pán, otcem se stal evidentně dost pozdě. Působil smutně, skoro nikdy se neusmíval a těžce chodil, napadal na nohu.

Ale když jsem mu popisovala, že Táňa je bystré a milé děvčátko a že ji škola baví, tvář se mu pokaždé rozjasnila. „Ona je to jediné, co mi na tomhle světě zbylo, paní učitelko,“ hlesl.

Byl to lesní dělník, po úrazu kulhal a na chléb vezdejší si vydělával všelijak. Prodával jablka, hrušky a doma vypěstovanou zeleninu, nabízel, že leccos lidem v domácnosti opraví, byl zručný. S Táňou žili skromně.

O manželce jakživ neřekl ani slovo, vytušila jsem, že zemřela buďto při porodu anebo v době, kdy byla holčička ještě miminko.

Sirotek

Můj snoubenec mi sem tam jemně vytkl, že na práci myslím až příliš. „Nosíš si práci domů, to vyčerpává,“ mínil. Odpověděla jsem, že už jsem prostě taková. „Taková přecitlivělá,“ upřesnil to můj Jaroslav. Jak moc, to se mělo brzy ukázat.

Nadcházející školní rok byl úděsný, nejvíc pro Táňu a pro mě bohužel též. Ta malá holčička, která vyrůstala bez matky, ztratila ve třetí třídě základní školy i otce, zemřel na následky pracovního zranění, které utrpěl před časem v lese při kácení stromů.

Z Táni se stal sirotek a ze mě uzlíček nervů. Bušila na mě, když jsem usínala, křičela, že tatínek umřel a že si pro ni přijdou. „Už mě chtěli naložit do auta, utekla jsem,“ vzlykala, až se jí třásla ramena. Plakala, dokud si pro ni nepřišel milosrdný spánek.

Dívala jsem se na ni, jak spí v mé posteli, a slzy se mi koulely po tváři. Taková krutost! Taková malá! Sotva otevřela oči, volala tátu. Když si uvědomila, co se stalo, znovu se dala do pláče. „Přijdou si pro mě,“ opakovala stále dokola. „Někam mě zavřou.

Do chudobince, říkala stará paní Blažková. Opuštěné děti se zavírají do chudobince.“ Namítla jsem polohlasem: „Dnes se tomu říká dětský domov, Táničko.“ Křičela: „Nechci do domova! Jsou tam zlí lidi, budou mě tam mlátit!“ Bylo mi nanic.

Hlavou mi běželo, jak bylo fajn být šťastná. Protože teď už nejsem. V té chvíli jsem najisto věděla jen jedinou věc: že Táňu nedám. I kdybychom měly jen my dvě stát proti celému světu.

Studená plotna

Ráno na mě zvonil místní policajt. Před týdnem jsme spolu tancovali na zábavě, říkala jsem mu Bohouši a byli jsme nejlepší kamarádi. Teď se tvářil komisně. „Vydejte dítě,“ řekl. Bitva začala. Odcházel s prázdnou.

Vysvětlila jsem mu, že coby učitelka jistě vzbudím důvěru úřadů. „Táničku si osvojím,“ vysoukala jsem ze sebe. Hlas se mi třásl. „Do té doby zůstane u mě. Je to malá holčička, zhroucená ze smrti otce.

Chcete, aby doživotně skončila na psychiatrii?“ Policista Bohouš smutně zavrtěl hlavou, nic takového nechtěl. Tušil však potíže. „Příbuzné nejste. To se úřadům nebude líbit,“ chmurně prorokoval.

„Chcete-li mi ji odebrat, musíte se uchýlit k násilí,“ štěkla jsem, čímž jsem se ho zbavila. Prohlédl si mě se směsicí vzteku a obdivu a nastartoval vůz. Oddechla jsem si. To nejhorší však mělo teprve přijít.

Shodou okolností byla pěkná neděle a můj snoubenec Jaroslav byl pozvaný na oběd. To, že jsem ho ve víru stresujících událostí nestihla uvařit, bylo ještě to nejmenší.

„Já říkal, že si nemáš nosit práci domů,“ zaúpěl, když spatřil ve svém křesle plačící holčičku. Rozhodla jsem se nechodit kolem horké kaše a zachrčet: „To není práce, Jaroslave. To je sirotek, kterého si osvojíme.

Přišla o maminku a včera o tátu.“ Bylo dlouhé ticho. Zavřela jsem oči. Teď odejde, běželo mi hlavou. Odejde a už ho nikdy neuvidím. Zničila jsem si život. Když jsem oči otevřela, zjistila jsem, že horečně pátrá ve špajzu se slovy:

„A co bude naše dítě, chudinka, obědvat? A co budu obědvat já? Plotna je studená.“ A tak jsem zjistila, že je Jaroslav vskutku ten pravý. Hodný, citlivý, laskavý muž, navlas takový, jakého jsem hledala – a naštěstí našla.

Na nepříjemnosti a válku s úřady, která se dala čekat, jsme byli rázem dva. To bylo báječné zjištění.

Takoví mladí

Vyklubal se z něj prvotřídní táta. S Táňou si okamžitě padli do oka a bezstarostně řádili jako dvě štěňata. Když jsme se o dva měsíce později brali, štěstím plačící Tánička nám šla za družičku a nesla mi vlečku s tak hrdým výrazem, že jej ani nedokážu popsat.

Jaroslavova slovenská babička byla bez sebe údivem, mumlala: „Jak jste si mohli stihnout pořídit desetiletý děcko? Takový mladý lidi!

To snad není možný!“ Když jí Jaroslav vysvětlil, že je Tánička sirotek, o něhož se budeme starat jako o vlastního, moudré oči se jí hned naplnily slzami:

„Já věděla, Jaroušku, že jsi hodnej kluk,“ hladila svého vnuka po vlasech, „ale že jsi takhle hodnej, to jsem netušila.“ Táňa a její děti spolu s našimi nám dělají radost dodnes.

Zuzana (68), Broumovsko

Související články
3 minuty čtení
Byla to láska na celý život. Doufali jsme, že spolu zestárneme, že neexistuje nic, co by tomu zabránilo, co by nás rozeštvalo. Když jsme si s Ondrou v šestnácti letech přísahali, že nás nic nerozdělí, oba jsme tomu věřili. „Ani smrt,“ vyrazil ze sebe a já po něm automaticky opakovala, že ani smrt, ač jsem si v duchu říkala, že to je asi nesmysl, neboť zubatá rozdělí vždycky všechno. Ale byli js
3 minuty čtení
Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když jenom o něco starší. Ony však mohou mluvit. Já ze sebe nevydám ani hlásku! Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta h
3 minuty čtení
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje
5 minut čtení
Je mi sedmašedesát a najednou cítím, že nemám tolik času. Na co? Říct pravdu mé rodině. A hledat dítě. Je to tak dávno, co jsem držela ten uzlíček... Vzpomínky mi proudí hlavou jako zběsilá auta na silnici. Tehdy jsem je pozorovala z mostu, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá. Měla jsem v hlavě ty řeči, jak lidé odsuzovali jiné dívky, které brzy otěhotněly. A pak jse
4 minuty čtení
Poslední tři roky se můj život točí jen kolem jednoho. Kolem péče o manžela Františka, kterému lékaři diagnostikovali rakovinu plic. Z našeho kdysi tak šťastného a spokojeného manželství, plného výletů a smíchu, se stal boj o každý den. Miluji ho, ale musím přiznat, že už to nezvládám. Sedím u jeho postele a poprvé vážně přemýšlím, jestli by pro nás oba nebylo lepší, kdyby šel do hospicu. Ta
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Regina Řandová prý přišla manželovi na milenku!
nasehvezdy.cz
Regina Řandová prý přišla manželovi na milenku!
Není to tak dávno, co zářila štěstím. Dokonce s manželem po 20 letech obnovili manželský slib. Jenže pohádka má zřejmě trhliny. Herečka Regina Řandová (57), známá ze seriálu Kamarádi, prý čelí kruté r
Sladké je prý sprosté slovo!
skutecnepribehy.cz
Sladké je prý sprosté slovo!
Celý život jsem si myslela, že rodina je o lásce, podpoře a sdílení radostí. Teď díky snaše vím, že je to o zdravém jídelníčku a celoživotním odříkání. Poslední roky mi dávají zabrat. Moje snacha Lenka je sice milá žena, ale její posedlost zdravou výživou mě přivádí k šílenství. Nejvíc mi ale láme srdce, když vidím, jak svými striktními názory bere
Roboti pod zemí: Jak ČVUT staví budoucnost tunelů a úložišť
21stoleti.cz
Roboti pod zemí: Jak ČVUT staví budoucnost tunelů a úložišť
Představte si robota, který se sám orientuje v temném podzemí, analyzuje stěny tunelu a rozpozná člověka i nečekanou trhlinu. Ne, to není sci-fi – to je JULBOT. A právě takoví roboti se dnes učí praco
Salát s pečenými meruňkami
nejsemsama.cz
Salát s pečenými meruňkami
Ovoce a salát v kombinaci se sýrem je vždy dokonalá pochoutka. Vyzkoušejte ji i s melounem, broskvemi nebo jahodami. Ingredience na 4 porce: ● 500 g meruněk ● 200 g krémového kozího sýra ● 1 vejce ● 200 g listového salátu ● 1 červená cibule ● sůl ● pepř ● olivový olej ● 2 lžíce medu ● 2 lžíce citronové šťávy ● 200 g sušené šunky Postup: Měkký kozí sýr prošlehejte s vejcem. Směs pak
Byl slepý básník Homér ve skutečnosti ženou?
enigmaplus.cz
Byl slepý básník Homér ve skutečnosti ženou?
Panovník ithackého království Odysseus odjíždí bojovat do trojské války. „Kdo tady teď bude vládnout?“ ptají se v tu chvíli dvořané. „Já,“ prohlásí rozhodným hlasem Odysseova manželka Pénelopé. Nikdo
V Dubaji vzniká rezidence s fotbalovou duší
epochalnisvet.cz
V Dubaji vzniká rezidence s fotbalovou duší
Když se fotbalový klub Chelsea rozhodne vstoupit do světa realit, nevznikne z toho jen obyčejný projekt. V Dubaji se právě chystá unikát, který spojuje vášeň pro sport, luxusní životní styl a architektonické ambice. Rezidenční mrakodrapy s výhledem moře nabídnou nejen prvotřídní zázemí pro regeneraci, ale dokonce i střešní fotbalové hřiště. V Dubaji jsme zvyklí na ledacos. Nekonečné skypooly
Praktický půvab ostrůvkových řešení
rezidenceonline.cz
Praktický půvab ostrůvkových řešení
Módní dispozice má své nesporné výhody, spočívající nejen ve výsledném vzhledu kuchyně, ale také z pohledu funkčnosti. Je ale náročná na prostor. Nesporným přínosem takto koncipované plochy je její vstřícnost k ideálnímu uspořádání, jež dbá na snadnou dostupnost a obsluhu všech jednotlivých zón kuchyně. Umožňuje totiž splnění nejdůležitější zásady, a sice minimalizaci počtu kroků a
Včely: Neúnavní pomocníci, kteří komunikují tancem!
epochaplus.cz
Včely: Neúnavní pomocníci, kteří komunikují tancem!
Jemné bzučení napovídá, že v okolí se pohybuje hmyz. Květinu zrovna navštívila včela, která po krátké chvílí míří zpět do úlu. Jakmile náklad odevzdá, předvádí zvláštní pohyby, skrze něž dává vědět ostatní, kde sehnat vydatný nektar. Malého živočicha v našich končinách nejvíce zpopularizuje kreslený seriál Včelka Mája, k němuž nazpívá píseň Karel Gott (1939–2019). Včely si pozornost zaslouží
Habáni na Moravě: Šlechta díky odpadlíkům od víry bohatla
historyplus.cz
Habáni na Moravě: Šlechta díky odpadlíkům od víry bohatla
Kdysi šťastná a prosperující obec náhle zeje prázdnotou. Tisíce lidí zanechávají své majetky napospas osudu a prchají ze země, aby splnily nemilosrdný panovníkův rozkaz. Jejich víra se od té povolené příliš liší. Hnutí novokřtěnců působí v církevním světě na počátku 16. století jako blesk z čistého nebe. Humanistický učenec Konrád Grebel (asi 1498–1526) a jeho kolega Felix
Rolls-Royce Motor Cars Prague vzdává hold kulturnímu odkazu modelu Phantom
iluxus.cz
Rolls-Royce Motor Cars Prague vzdává hold kulturnímu odkazu modelu Phantom
Model Phantom je od roku 1925 nejznámějším symbolem úspěchu. Po osm generací provázel královské rodiny, státníky, umělce a průmyslové magnáty, kteří byli přítomni u mnoha z nejvýznamnějších okamžiků m
Zelený ostrov Menorca
epochanacestach.cz
Zelený ostrov Menorca
Pokud nesnášíte velká vedra, nebo vám v létě na dovolenou nezbyl čas, nic není ztraceno. Menorka vám ráda otevře svou náruč. Název pochází z latinského Insula minor (Menší ostrov), který se používal pro odlišení od sousední Mallorky. Oba ostrovy patří k španělskému souostroví Baleáry. Od Mallorky se ostrov liší nejen velikostí, ale také rytmem života.
Grilovaný losos s borůvkami
tisicereceptu.cz
Grilovaný losos s borůvkami
Losos je jednou z nejoblíbenějších ryb na světě. Přidejte si k němu i omáčku, která ho skvěle doplní. Ingredience 150 až 200 g lososa na porci Marináda sušený česnek sůl a pepř šťáva z 1